Knihy

Arturo Pérez-Reverte - Dumasův klub

Onehdy jsem zarazil svého oblíbeného knihkupce otázkou: nemáte knihu "Dumasův klub" ?

Knihkupci se nervózně zachvěl knírek a pak přiznal, že o téhle knize nikdy neslyšel. Dovysvětlil jsem mu tedy, že je to kniha, která posloužila Romanu Polanskému jako předloha k filmu "Devátá brána", napsal ji nějaký španěl na jehož strašné jméno si teď nemůžu vzpomenout a vyšla nedávno u Mladé fronty. Ukonejšen výrokem: "Pokusím se ji sehnat" jsem se pak odkolébal domů. Hned další týden jsem se pak dozvěděl od knihkupce, že zmíněná kniha neexistuje.

Nedůvěřivě jsem si prohlížel zadní stranu časopisu Ikarie, kde byla na "Dumasův klub" reklama (včetně reprodukce obálky) a pokusil jsem se na internetu připojit na stránky Mladé fronty. Adresa sice fungovala, ale zobrazovala se mi na ní jen čistá, bílá strana. Poznal jsem tedy, že nakladatelství Mladá fronta zřejmě taky neexistuje a zhrzeně zadal do prohlížeče adresu www.vltava.cz.

Knihu mi skutečně přivezli do dvou dnů až ke mně domů, což zase značí, že i v dnešní době se najdou vyjímky, potvrzující pravidlo...

Kniha sama má přes svůj pěkný obal přetaženu papírovou pásku, s nápisem: "Strhující thriller zfilmovaný Romanem Polanskim pod názvem Devátá brána". Snad aby se zaujalo víc čtenářů. S nápisem se dá souhlasit, s vyjímkou slova "thriller", které mi ke knize opravdu nepasuje. Já sám bych ji hodnotil jako netradiční "detektivku" s lehkým nádechem hororu a tajemna.

O co v knize jde: Nájemný "lovec knih" Lucas Corso se živí vyhledáváním starých tisků a jejich prodejem, nebo zprostředkováním prodeje movitým klientům. Jednoho dne získá neobvyklou zakázku: Má prostudovat tři dochované výtisky knihy "Devět bran říše stínů" a zjistit, zda jsou shodné. V těchto kacířských knihách se prý má nacházet klíč k vyvolání Satana. K tomu má ještě ověřit pravost rukopisu "Anjouské víno" od Alexandra Dumase, který získal jeho dlouholetý přítel po záhadné sebevraždě původního majitele.

Během cesty do Portugalska a Francie, za majiteli dalších výtisků knihy, pak Corso zjišťuje, že se o něj zajímá nějak příliš mnoho lidí. Nachází rozdíly mezi rytinami v jednotlivých výtiscích "Devíti bran". Objevuje se tajemná dívka, která nemá daleko k čarodějnici a také se v jeho blízkosti udá nějak příliš mnoho smrtelných nehod.

Kniha se čte velmi lehce, je napínavá a zřejmě od ní nevstanete, dokud ji nedočtete až do konce. Jak už jsem řekl - je to v jádru detektivka s nádechem tajemna, takže nebudu z děje prozrazovat nic víc.

Polanského film, od různých "kritiků" označován za "nudný", "příliš dlouhý" a "nezajímavý" (což jen dokazuje, že zmínění rádobykritici nepochopili, na co se vlastně dívají), vystihuje velice pěkně atmosféru knihy. Polanski se drží předlohy, vynechal pouze část týkající se tajného klubu celebrit, jehož členové mají rozdělen mezi sebe starý rukopis Alexandra Dumase. Ve filmu je místo něj sekta satanistů - což není zas tak špatný nápad, bylo kvůli tomu ovšem nutné poněkud pozměnit některé role jednajících postav.

Možná jsem ovlivněn tím, že jsem film viděl dříve než četl knihu, ale dávám přednost Polanského zpracování. Film má poněkud jiný konec než kniha, ale díky tomuto konci je docela pěkně vysvětlena přítomnost tajemné dívky, která může být skutečnou čarodějnicí či padlým andělem a jejíž role je v knize poněkud "nezřetelná".

Iacobus Sprenger a Henricus Institoris - Malleus maleficarum

(Kladivo na čarodějnice)

Je to už nějaký čásek, co jsem projížděl okolo svého oblíbeného knihkupectví. Mám ve zvyku vždy alespoň letmým pohledem zkontrolovat výklad, jestli tam neleží něco zajímavého. Tentokrát leželo.

Mohutná, tlustá kniha s černou vazbou zdobená zlatými nápisy a obrázkem Aloise Křesaly - Malleus maleficarum, Kladivo na čarodějnice.

Opřel jsem kolo o výklad - tak abych na něj viděl, to víte, žijeme v nepěkné době - a vyrazil zjistit bližší podrobnosti. Knihkupec nadšeně pohyboval knírem, měl tušení obchodu, při němž bankovky v hodnotě půl tisíce korun změní své majitele a dočkal se.

ŕeknu vám, že čtení této knihy, vydané poprvé roku 1486 v latinském originále, je fascinující záležitostí.

Za vydání vůbec prvního překladu v češtině je odpovědné nakladatelství Otakar II., ano, nemýlíte se, stejné nakladatelství, které má dodnes absurdní problémy s vydáním díla Adolfa Hitlera "Mein kampf". Jak se mnou musí souhlasit každý rozumně uvažující člověk, je to chvályhodný vydavatelský počin (v případě obou knih, i dalších z Otakara II, např: Komunistický manifest).

Do češtiny převedla Kladivo Jitka Lenková, z lyonského vydání z roku 1669, které se nachází ve Strahovské knihovně. Vydání je de facto dvojjazyčné, protože obsahuje i původní latinský text - vždy na levém listu dvojstrany je text latinský, na pravém český překlad. Dobrý nápad.

Za svého života jsem mnohokrát narážel na zmínky o Kladivu v různých textech, mnoho autorů se na tuto knihu odvolávalo, ale po jejím přečtení je mi jasné, že mnoho z nich knihu nikdy nečetlo, ba neměli ani potuchy, co se v ní vlastně nachází.

Kladivo na čarodějnice je filosofický traktát. Má daleko k vědeckému dílu, tak jak jej známe dnes, i když nepochybuji, že napsání "vědeckého" díla byl původní záměr autorů (oba byli inkvizitoři a knihu psali jako jakousi učebnici pro své následovatele). Je rozdělěno do třech částí a psané formou "otázek a odpovědí", jak tehdy bývalo běžné.

První část knihy se zbývá pro víru otázkou nejošemetnější: Jak je možné, že vůbec existuje čarodějnicví, když všechno na světě se musí dít s božím svolením ? Vykonstruované vysvětlení (tedy že bůh ďáblu povoluje škodit, aby jeho dílo bylo dokonalejší) jistě tehdy neuspokojilo mnohé církevní hodnostáře a mně už vůbec ne. Jako náhled na škodlivost náboženských blábolů je ale tato část nejzajímavější částí celého díla.

V druhé části narazíme na popis čarodějnicví samotného a návod, jak odstraňovat jeho následky. Tahle část bude asi nejzajímavější pro dnešní nadšence zkoumající paranormální jevy. Na můj vkus nejde popis čarodějnictví do dostatečné hloubky, vývody jsou nepřesvědčivé a pochopitelně mi vadí neexistence jakýchkoliv důkazů v dnešním slova smyslu - teologické důkazy v knize předložené jsou pochopitelně dnešnímu člověku k smíchu.

K smíchu je i popis odstraňování následků, dal by se shrnout do jedné věty: postižený se musí modlit a doufat v boží milosrdenství. Zvláště zasluhující pozornost je návod, jak jednat s lidmi, kteří ovládají "bílou" magii, tedy léčení. Buď se musí potrestat hned, nebo jim nejprve dovolit odstanit následky zlé magie jiných kouzelníků a teprve pak je potrestat, protože jakékoliv čarodějnictví je přece hříchem proti bohu...

Část třetí je teprve vlastní "příručkou pro exorcisty". Probírá jak vést soudní řízení s kacíři, jak nakládat s "důkazy" a jak trestat. Je to ovšem jen jakýsi "zákoník" zabývající se hlavně rozpory v právu světském a duchovním, není to žádný popis mučících praktik, jak o tom píší ve vztahu ke Kladivu různí autoři v současných publikacích.

Abych to shrnul. Kladivo je těžká četba, která vás bude stát několik týdnů "tvrdé" duševní práce. Je to ale pohled do vědomí nám neznámého středověkého člověka a rozhodně se vám vyplatí.

Hodnocení díla může být dvojí: Pokud ho budete hodnotit pohledem člověka, který věří v paranormální jevy, je to kniha, která se ve své době pokusila zastavit přicházejí neznámé zlo. Je to dílo ranné, ve kterém se ještě odráží neznalost těchto jevů a paranoická hrůza z osob, kteří "umějí něco víc".

Z pohledu člověka, který odmítá veškteré paranormální jevy jako nesmysl, je Kladivo blábol, který měl před veřejností ospravedlnit církev při odstraňování jí nepohodlných osob.

Skutečnost se dnes už dá jen těžko posoudit.

Pro českého čtenáře existuje v kladivu několik vtipných míst, jsou to ta, kde se autoři jen tak mimochodem zmiňují o těch kacířích "husitech" :-)

Ještě poznámka na konec. Pokud hloubavý čtenář zatouží po konfrontaci s biblí, ze které je v Kladivu pochopitelně hojně citováno, narazí na malý problém - bible citavaná v Kladivu je zcela jinou biblí než známe dnes (tedy bible Kralická). Vyplatí se proto přečíst si i krátký úvod na začátku knihy, kde jsou k nalezení další informace.

Gardner Dozois - Tanec s Ježíšem

Můj knihkupec onehdy nesouhlasně potřásal knírem, když jsem mu přebíral polici s nadpisem SF a zhrzeně odhazoval stranou jeden brak za druhým. Lidé, kteří prodávají knihy, jsou totiž většinou přesvědčeni, že nejlepšími zákazníky jsou ti, kteří přijdou, vyjmou z police první knihu (proto tam také vždycky leží ta nejdražší), odnesou ji k pokladně, zaplatí a zase rychle odejdou.

Ví bůh, že má možná pravdu. Ale se mnou to tak jednoduché prostě nikdy mít nebude.

V polici jsem na nic zajímavého nenarazil, proto jsem (víceméně losem) zvolil knihu Gardnera Dozoise, o kterém jsem v paměti vydoloval narychlo jen dvě informace: dělá někde v americe šéfredaktora a určitě získal za nějaký text Nebulu, jen si vzpomenout, za jaký :-)

Přiznávám otevřeně, že "novodobí" SF autoři mě nikdy příliš nebrali...

No, kniha vyšla u Laseru a měla tvrdé desky s pěknou ilustrací Milana Fibigera, takže jsem si jí odnesl za dva a půl "kila" domů. A udělal jsem dobře.

Tanec s Ježíšem je antologií autorových nejlepších povídek a novel. Dozoisovy texty se nečtou zrovna jednoduše, alespoň mě ne. Jedná se většinou o jakýsi "příběh v příběhu". Autor popisem osudu a jednání nějaké postavy popisuje mnohem důležitější děj v pozadí, děj, který se zabývá osudem celých civilizací.

Povídky v knize mají široký záběr, žánrově se vejdou do fantasy, sci- fi i hororu, respektive se mnohdy nedají nacpat do žádné z těhle škatulek. Je tu příběh člověka, který během jednoho dne prožije vždy znovu zrození i smrt, příběh vojáka, který je pozván na večeři s politikem jemuž zastřelil syna, upír v koncentračním táboře i dítě vychovávané v bezstarostném dětství jako oběť budoucího krvavého rituálu. Všechny ale mají jedno společné - jsou hlubokou úvahou o lidství jako takovém, o jeho změnách a možném budoucím vývoji.

Nejvíc mě zaujala novela Pouta moře. Je to jedna z těch "mimožánrových". Na neradostném údělu malého chlapce s paranormální schopností líčí zánik našeho světa. Na Zemi žije paralelně několik civilizací, naše, nadpřirozených bytostí a inteligence počítačů, jež jsme vytvořili. Jednoho dne přiletí mimozemšťané. Odmítnou vůbec vzít lidskou civilizaci na vědomí. Domluví se s nadpřirozenými bytostmi (chlapec s nimi může komunikovat, ale pro ostatní je pochopitelně blázen) a nakonec přemluví i počítače, aby se "osamostatnily" a nechaly lidstvo na holičkách. Nadpřizorené bytosti pak lidstvo, tuto málo významnou a slepou větev vývoje, zničí.

Stará myšlenka světa, z něhož lidé vnímají jen malou část, dostává v této novele nezvykle tragický ráz.

Neméně dobrá je novela Zvláštní ráno: víceméně čistý válečný příběh vyprávěný starým veteránem, ovšem příběh ze světa budoucnosti. Není to čistý kyberpunk, ale má k tomu blízko. Neradostná vize uspořádání budoucího světa mi přišla tak věrná mé vlastní představě, až mě při tom zamrazilo.

Zvláštní pozornost zasluhuje i krátká povídka Učedníci. Na jednu stranu je vtipným příběhem o nanebevztoupení židů, na druhou stranu evokuje hořké úvahy o povaze bytí.

Dozoisova kniha asi každého neosloví, ale jejím přečtením rozhodně nic netratíte.

JIRI