Dnes tu máme už třetí pokračování "literárního experimentu", tedy povídky na pokračování, psané několika autory. Autorkou toho dnešního je Siddie.
Účastníci experimentu se rozhodli povídku trochu prodloužit, takže si dají "ještě jedno kolo". Povídka tedy nekončí, v příštím čísle na text naváže opět JS.
Co by teď dal za to, aby byl zpátky na té mizerné planetě, kde ho kapitán vysadil, a nemusel čelit dalším záhadám! Jaká to může být loď? Tenhle typ nikdy neviděl.
Vevnitř panovalo přítmí střídané záblesky ostrého světla, ve kterých si malý prostor pilotní kabiny nemohl příliš dobře prohlédnout - s určitostí tam stál ovládací panel, u něhož byla ta malá dívka, ale marně se ohlížel po jejím hologramu. Raketa se vznesla a mozek mu opět začal fungovat normálně - je tu zavřený a odsouzený na milost neznámým bytostem! Přece tady nemůže stát se založenýma rukama!
"Kam mě vezete?" načal proto hovor - pokoušel se nedat najevo svoje obavy, avšak v hlase mu zazněly:"Nejsem z téhle planety, dokonce ani z téhle galaxie, já...."
Jemné tóny dívčina hlasu ho v polovině věty přerušily, nerozuměl jim však - snad to má být odpověď, pomyslel si zoufale, jenže já z ní moc nemám. Cožpak neumí jediný ze sta jazyků Tří galaxií?!
Vzpomněl si na miniaturního překladatele, kterého nosíval v kapse za každých okolností - nahmátl přístroj a nasadil si ho za ucho. Dívka ještě hovořila a nyní konečně pochopil:
"...na bilem trpaslikovi dva iontove impulsy odtud, nabereme zasilku, jsme obchodnici se zarenim...."
Jak se dá obchodovat se zářením? To bych byl zvědav!
Chtěl se ještě na něco zeptat, ale to už pod nohama ucítil přistávací beztíži způsobenou přetížením vlnění přesně podle teorie systolického působení doktora Edwardse, kterou zažil dneska poprvé. A určitě prvně jako pozemšťan.
Bez hlesu sledoval dívku-hologram, celou dobu ukrytou ve stěně raketoplánu, jak se před ní vysunula dvířka rakety a obraz vyplul ven jako po vlnách moře.
Moře? Vždyť planeta, na které seděli, také připomínala vlnky poklidně usínajícího moře na matičce Zemi; hologram se po nich dostal až k předmětu, který se o kousek dále tyčil jako maják. Domníval se, že je to nějaká kosmická loď a asi nebyl daleko od pravdy. Opět neznámý typ stroje.
Pohlédl na dívku, která dosud setrvávala u řídícího panelu - soustředěně hleděla za hologramem a zdálo se, že je nervózní. Jak mohou být mimozemšťani nervózní, napadlo astronauta a tiše se zasmál.
Smích ho přešel, když se hologram vrátil a položil na palubu malou skříňku, která vyzařovala podivným namodralým světlem.
"Co to je?" uniklo mu a přistoupil k tomu. Hologram mu ihned zastoupil cestu a oči se mu rudě zableskly jako varování, aby blíže nechodil. Také dívka od desky se prudce vztyčila a v lodi se hmatatelně zvýšilo napětí. Do čeho jsem se to zase namočil, pomyslel si zmateně a váhavě opakoval otázku.
"Je to lek pro nase lidi, jsou zavisli na tomto zareni," slyšel odpověď a zároveň zpozoroval, že se opět otevírají výstupní dvířka.
"Co chcete dělat?" zneklidněl a ustoupil ke zdi.
"Prozradil bys nas, cizince, jsi moc zvedavy, proto zde zustanes naveky," zaznělo mu v uších a potom už jenom cítil, jak ho divná síla strká ven z rakety:"Chteli jsme te vzit k nam jako ukazku jineho zivota, ale nejde to, znicil bys nas."
"Počkejte, to nemůžete!" vykřikl ještě, ale už byl venku na vlnách svého moře. Na okamžik ho oslnil záblesk startujícího vesmírného korábu a potom již jenom tiše šumící planeta...
To už tady jednou bylo, že? Kdyby si dal říci a jednou v životě se ovládnul - vesmírná spravedlnost k pašerákům je snad ještě více nedosažitelnější než ta pozemská - už proto, že tě můžou nechat na jakékoliv planetě.
Navíc tahleta se začala podivně houpat pod nohama a z hloubky světélkovat jako fosfor.
Jakoby to nestačilo k jeho znepokojení, náhle se zešeřilo jako před bouřkou a z dálky zaslechl hlučné výbuchy, které se k místu, kde stál, rychle přibližovaly. Potom na obzoru spatřil dlouhý ohnivý pás...
Siddie
Pokračování příště...