Odvalit kámen...
Každý rok touhle dobou je to stejné. Venku pomalu taje špinavý sníh a všude leží mlha. Tou dobou je město nejošklivější. Černé louže, šedivé staré barabizny a všudypřítomný smog. Slunce snad ani neexistuje.
Cítil, že to v něm zase je. Před chvílí přišel domů. Domů? Neútulná garsonka třetí kategorie se nedá nazvat domovem, ale bydlí tu už dost dlouho a zvykl si. Jen ta samota se někdy nedá vydržet. Zase jeden prázdný den. Otevřel si pivo a tak jak byl si lehl na postel. Dnes snad vydrží tady.
Probudil se. Venku už je tma, na stole láhev. Vstal a dopil pivo, kabát má pořád na sobě. Pryč odtud. Musí ven, musí někoho vidět, s někým promluvit. Venku mlha, občas protržená žlutým světlem lampy.
Ve výčepu bylo plno, zpocené tváře s půllitry v rukou, cizí lidé, nikdo si ho nevšímá.
Vpadl znovu do tmy, snad potká někoho. Další výčep, neznámí lidé, zakouřená místnost. Ven, dál. Vrátit se domů? Ne! Aspoň s někým promluvit. Už je pozdě nikoho nepotká, všichni jsou doma. Doma, za zavřenými dveřmi, ve špinavých barácích. Ale nejsou doma sami jako já...
Tam, vpředu... Někdo jde přede mnou. Rychle, to by mohl být... Je to on? Snad... HEJ! Chytil postavu za ruku. Překvapený obličej, který mu nic neříká. Kdo? Rychle... Co? Otvírá ústa... Padá k zemi. Do rozmoklého sněhu. Pryč... Osamělá postava leží na chodníku a sníh černá krví.
Cítil, že to ustupuje. Konečně klid, domů, do bezpečí? Otřel nůž do kapesníku a schoval ho do kapsy.
Konečně doma, v bezpečí. Pověsil kabát na věšák, ze šuplíku vytahuje malý sešit. Nalistoval stránku, a čerstvě ořezanou tužkou připsal jedenáctou čárku.