Šílená báchorka z deliria...
Kočár projel přes kamenný můstek a zastavil před hostincem. Byl to osamělý dům na cestě z E do C. Cesta byla málo frekventovaná, dvakrát do měsíce tu projel poštovní vůz a občas nějaký obchodní cestující. Hostinec proto vypadal dost zpustle.
Z kočáru vystoupila nějaká žena, dítě a statný muž. Zřejmě zde hodlali přenocovat. Tady na blatech se ztmívá brzy. Nad pustým močálem zarostlým rákosím a vřesem se převalují cáry mlhy a vítr z nich vytváří prapodivné tvary. Potom hrozí nebezpečí, že kočár sjede z cesty.
Hostinský byl malý mužík s přízvukem cizince.
"Přát vy si k večeře jíst ryba nebo pečeně?", zeptal se příchozích s úlisným úsměvem, typickým pro šejdíře na celém světě.
"Nech si svý žrádlo a dones něco k pití, mrňousi.", odpověděl muž a hodil hostinskému lesklou stříbrnou minci. "A rozsviť lampu, je tu tma jak v myší díře."
Hostinský nic neřekl a zmizel vzadu v kuchyni.
V tu dobu jsem šel náhodou okolo a tak sem si řek, že bych se moch stavit na 1 až X piv a vlez sem dovnitř. Hned mi padla do oka ta společnost, seděli v rohu u okna a o něčem se potichu domlouvali. Hodil jsem hostinskýmu jednu rupii a šel si sednout na svůj flek, ale v tom vidím jak ten chlápek vstává a de ke mě. Co mi u ďasa asi chce?
ŕekl jen: "Vypadni!"
ŕekl to se znatelným důrazem, ale jinak byl klidnej. To mě rozčílilo a povídám mu, že ať se nezlobí, ale už jsem zaplatil za pivo, tak že bych si ho chtěl taky vypít. Pak klidně vypadnu, když si to přeje. Ale ten hajzl to nebral na vědomí a jenom zvopakoval to svý: "Vypadni, dělej!" To mě teda nasralo ještě víc a tak jsem spustil alarm.
Jenom mi pořád vrtá hlavou, jak moh přijít na to, že jsem tajnej. Dyk do tý chvíle jsem to vo sobě nevěděl ani já. Myslel jsem si, že du jenom náhodou okolo a stavim se na 1 až X. Konec hlášení.
Tak tedy, končí náš příběh o tajuplných událostech v hostinci na pustých blatech. Dodnes se tomu místu lidé vyhýbají. Visí tu ve vzduchu kletba nedokončeného příběhu s tajemstvím. Škoda. Sami však vidíte, že v současných společenských poměrech není vůbec snadné vytvořit sebenevinnější zápletku a uniknout přitom podezření z protistátní činnosti. Sotva dopíšete několik vět a postavy začnou jednat, záhadným způsobem opět mizí. Povídá se, že na zdejších literárních blatech řádí jakási autocenzura. Je prý úžasně nakažlivá. Asi tu bude nějaká souvislost, nevím. Děkuji za pochopení vážení čtenáři. Snad se příště dostaneme trochu dál.