Tak tedy začínáme psát napínavý kolektivní román na pokračování. To znamená, že každé další pokračování vymýšlí a píše v průběhu dvou měsíců před vydáním nového čísla Narsilu jiný autor/ka. Nejlehčí je ovšem vždycky začátek. První část našeho společného literárního díla proto přetiskujeme z Narsilu č.18. Kdyby se k nám chtěl kdokoliv připojit, nechť o svém úmyslu uvědomí neprodleně šéfredaktora. Držte nám palce, nevíme jak to všechno dopadne. Všem zůčastněným přejeme hodně nápadů a dobrou zábavu. Příští pokračování slíbil/a napsat: ? (kdo ze zúčastněných bude pokračovat určuje a jeho jméno sem tedy také doplňuje šéfredaktor).
Ok. Příště bude pokračovat MAJA, přespříště pak Siddie
* Něco za něco. *
aneb základy úspěchu
část první
(napsal jí JS)
Šedé mraky pluly po obloze. Vítr je hnal k západu už pátý den. Před pěti dny ho vysadili. Nechali mu tu pár prken, nějaké nářadí, hřebíky a vysílačku. Pořád nemohl pochopit proč mu dali vysílačku. Byl tu přece sám. Sám na tomhle šedivém světě.
Seděl na kameni před vlastnoručně stlučenou prkenou boudou která mu teď sloužila jako obydlí a pozoroval mraky. Všude okolo až k obzoru se táhla kamenitá pustina. Jen na severozápadě se k obloze zdvíhalo několik osamělých pahorků, ale bylo to hodně daleko, tak dva dny cesty. Někdy, až nebude tolik foukat vítr, se tam vypraví. Začala mu být trochu zima a tak zalezl do boudy. Škvírami ve stěnách sem foukalo, ale to mu nevadilo. Hlavně že má střechu nad hlavou. Zapnul vysílačku. Kromě občasného zapraskání vycházel ze sluchátka jen jednotvárný šum který sílil a slábnul jako mořský příboj. Znechuceně vysílačku vypnul a rozhodl se jí už nikdy nezapínat. Z pytle v rohu boudy vytáhl konzervu. Lehl si na starou deku rozprostřenou na kamenité podlaze a dal se do jídla.
Druhý den se probudil celý ztuhlý. Vítr venku trochu zesílil a oblohu pokrývaly stále ty známé šedé mraky pomalu plující k západu. Za celou dobu co tu je ještě nespatřil zdejší oblohu.
ŕekl si že rozdělá oheň. Zatím mu vystačí těch pár prken co mu zbylo, ale potom se musí porozhlédnout po dalším topivu. V okolí žádné stromy nebyly, ale místy zahlédl takové zakrslé keříky. Snad se budou hodit. Později zjistil že jsou na nich dokonce plody. Zelené s drsným povrchem. Moc důvěry nebudily, ale pak přece jeden ochutnal.
Po několika dalších dnech se odvažoval vycházet už dost daleko od svého obydlí. Orientoval se podle kamenů vystupujících výše nad terén a také v okolí spotřeboval všechno palivo.
Proč jen tenkrát, když přistihl kapitána jak potají nakládá zásilku, nedržel jazyk za zuby. Proč se pletl do věcí po kterých mu nic není. Touhle dobou už mohl být doma. Co asi řekli jeho ženě? Nejspíš: Pro organizování vzpoury, nekázeň, atd. byl vysazen ve vesmíru mimo tuto galaxii. Nebo něco podobného v tom smyslu. Kdyby jen si s tím nikdy nezačínal. Drogy se pašujou a budou se pašovat vždycky. On na tom nemohl vůbec nic změnit. Tak proč jen nebyl zticha . . .
Z myšlenek ho vytrhl podivný zvuk. Za chvíli se v mracích objevila díra a spatřil oheň šlehající z trysek rakety. Za několik okamžiků přistála asi dva kilometry odtud.
(pokračování příště)