Petr Maršálek – Narsil 43

Reportáž z Českých Budějovic

České Budějovice 24. 2. 2001

Když jsem si četl reportáž o loňské akci v Budějovicích, tak jsem si řekl: "Jak je možné, že jsem nejel na takovou prima slezinu? Letos tam nesmím chybět!" A tak jsem začal okamžitě shánět auto, které by mě tam odvezlo. Dopravu jsem nakonec získal až několik dní před akcí a to ještě jen náhodou díky tomu, že Radek Štěrba alias RASTER podlehl zákeřné chřipce a já se tedy stal náhradníkem v prostějovské výpravě.

Protože na akce zásadně nejezdím s prazdýma rukama, tak jsem informoval Zdeňka Buriana, že si míním sebou vzít moje PC v toweru a 17" monitor. Ten tím nebyl příliš nadšený, protože mi na to odpověděl, že místa je minimum, a pokud se podaří vzít počítač, tak monitor už ne a nač mi bude počítač bez monitoru. Proto jsem informoval Petra Liebla, aby mi pro jistotu zajistil nějaký VGA monitor v Budějovicích, ačkoliv jsem tušil, že Zdeňkovi se to moje "nádobíčko" do auta naskládat podaří. Další zpráva jen pro silné nátury byla ta, že se přes Českomoravskou vysočinu přehnala vichřice a je neprůjezdná jak dálnice, tak i boční silnice. I Petr Liebl nás informoval, že v Budějovicích nebylo zrovna příjemně, ačkoliv jsou dost bokem. Proto jsem byl zvědavý nejen na vlastní akci, ale i na cestu, která nás k ní měla dovést a moje zvědavost byla na místě, protože jak je známo, tak cesty se Zdeňkem jsou vždy plné dobrodružných zážitků.

Dohodli jsme se, že Zdeněk Burian společně s Petrem Hájkem, navrátilcem do světa Atari, vyrazí z Prostějova v 5:00 a já budu připraven v 5:45 v plné polní, aby u mě nedošlo k žádnému velkému zdržování. Modrá Felicie zastavila před mým domem v 6:10 a já hned vyšel před dům, abych je přivítal a především jim řekl můj návrh cesty. Bylo totiž 16 hodin po totálním kolapsu na dálnici směrem na Prahu a vlastně na celém Jihlavsku a Třebíčsku a pokud jsem poslouchal ještě večer rádio, tak to stále nevypadalo moc růžově. Jako první ke mně přišel Petr a tak jsem mu ukázal na mapě kudy lze elegantně objet kritickou oblast a dostat se jižní cestou z Brna do Budějovic po okresních silnicích. Ten mě odkázal na Zdeňka, vedoucího výpravy, a já se ho zeptal: "Zdeňku, doufám, že nechceš jet po dálnici, víš jak to tam vypadalo?" "Ano, právě tudy chci jet." Já se zděsil, ale musel jsem se podřídit. Potom se začalo nakládat a jak jsem předpokládal, tak se tam vešlo vše včetně mého monitoru (a to my ještě při přenášení doma mírně spadl, naštěstí jen z výšky několika centimetrů, takže jsem jen čekal, zda v Budějovicích bude vůbec fungovat).

Potom jsme vyrazili směr Budějovice. Když jsme najeli na dálnici, byla podezřele "prázdná", provoz minimální a tak jsem se zmínil o tom, že cesta probíhá zatím nějak lehce a bezproblémově (což jsem asi neměl). Aby tam přestalo vládnout smrtelné ticho, začal Petr vykládat o tom, že přeci jen nějaké zážitky už se Zdeňkem jsou když jeli ke mně, prý kdesi přejížděli přes nějaké ty plné čáry a zajížděli tam, kam by se nemělo, ale bylo to prý ještě v normě. Už bylo světlo, my se blížili k nedávno kritické vysočině a provoz stále slabý. Každou chvíli jsem čekal, že zde bude odklon z dálnice nebo něco podobného, ale nic takového se nestalo. Naopak začínalo sněžit a to hustěji a hustěji. Silnice byla sice perfektně ošetřena, viděli jsme pouze jeden kamión převrácený mimo dálnici, ale za chvíli jsme neviděli absolutně nic. Alespoň já s Petrem. Okna byla absolutně bílá a to do všech stran. Když už viditelnost klesla na minusové hodnoty, tak jsme se Zdeňka zeptali, podle čeho se orientuje, zda jsme na silnici, v kterém pruhu, jak vidí na značky, ostatní auta atd. Ten byl ovšem v pohodě a s ledovým klidem nám odpověděl: "Já se řídím sluchem". Nás to sice pochopitelně neuklidnilo, ale nezbývalo nám nic jiného, než mu věřit.

Naše důvěra ve Zdeňkovi orientační schopnosti se jednou zase vyplatila když dobře odbočil z dálnice na exitu směr Tábor. Hned jsme zastavili, já a Petr jsme se protáhli a Zdeněk vyhledal láhev toniku a začal polévat přední sklo, neboť voda v ostřikovači už nebyla a i kdyby byla, tak by asi příliš nepomohla. Nasedli jsem tedy do auta a hurá směr Tábor-České Budějovice. Jak uváděl navigátor Petr Hájek, tak do Tábora to měla být celkem frekventovaná a široká silnice, ovšem byla to neošetřovaná silnice českým venkovem a zase začalo pěkně sněžit, takže se Zdeněk musel uchýlit k nouzovému řešení - toniku. Pravá ruka zůstala na volantu, levou rukou otevřel okno, vzal otevřenou láhev s tonikem a poléval přední sklo - to vše za jízdy. Nevím, jak bych popsal mé a Petrovi smíšené pocity, protože jsme nevěděli co si o tom máme myslet - bát se, že skončíme někde mimo silnic, smát se tomu, jak to provádí nebo ho od toho odrazovat, protože ačkoliv to trošku pomáhalo, musel to provádět dost často. Za Táborem nás už uvítalo sluníčko a až do Budějovic byla cesta bez problémů. Petr jen polemizoval o tom, že ho nikdo nezná a on také nikoho nezná a tak probíral výhody i nevýhody jeho anonymity. Také jsme se bavili o tom, kdo tam má přijet a s čím, prostě už tam začínala být ta pravá atmosféra čistokrevných ataristů.

Po příjezdu do Budějovic jsme "zapíchli" auto kousek od vstupních dveří a šli se tam podívat. Nebylo tam ještě mnoho lidí, takže jsme obešli sál, s každým se pozdravili, zeptali jsme se Petra Liebla na místo, kde se můžeme usadit a šli jsme pro stroje. Po vyložení počítačů jsem šel k pokladně zaplatit vstupné a zároveň trošku poradit sestře Petra Liebla, aby si na něho dávala pozor, protože je asi na síti (samozřejmě počítačové) trošku agresivní, když si dovolil mě nazvat pedofilem jen proto, když jsem se ho zeptal na její věk. V tom se objevil on a okamžitě mě "setřel" tím, že ukázal na obrazovku mého počítače. Ten právě nabootoval a já tam měl nastaveno jako pozadí fotografii jedné hezké modelky ve velmi skromných bikinách a já musel zmlknout. Ovšem měl jsem ještě jeden dotaz. Hned po příchodu nás totiž se Zdeňkem a Petrem zaujala vánoční výzdoba sálu. S Petrem Hájkem jsme se shodli na tom, že je to určitě uděláno speciálně kvůli naší akci a vytištěno na PC pomocí tiskárny BT 100, jak tam mělo být předvedeno. Jen jsem nechápal, jak se mu podařilo udělat ty řetězy a tak jsem se Petra Liebla na to zeptal. Po jeho věrohodném vysvětlení (později jsem se dozvěděl, že tisk na BT 100 z PC se do akce nepodařilo zprovoznit) jsem se vrátil ke svému počítači, abych tam alespoň něco spustil a šel se rozhlédnout za ostatními. Tak jsem tam alespoň pustil jedno z audio-CD, přepnul jsem to do MagiCu PC a šel se rozhlédnout po sálu.

Protože jsem odkojený 16tibitový Atarista a začínal jsem na STčku, patřil jsem na akci k minoritě a moc jsem osmistovkám nerozuměl stejně jako jsem příliš osmistovkářů ani neznal, takže jsem celou akci viděl jiným pohledem než ostatní. Podíval jsem se na "sídlo" Petra Liebla, který tam měl hned několik počítačů a ani nešlo poznat, co je ještě jeho a co už ne. Byla to především hlavní centrála odpolední herní soutěže a tak jsem šel dále. Se zvědavostí jsem přicházel ke stolu Bewesoftu, očekával jsem, že tam uvidím něco nového, protože ačkoliv jsem nikdy nijak 8bitům nerozuměl, tak síťová hra z dílny Jirky Bernáška je výborná. Bohužel tentokrát zde nebylo nic nového a já už začínal tušit, že tomu tak bude i u ostatních. Není ovšem nutné, zda přiveze někdo něco nového, ale že se jako ataristé sejdeme, vyměníme si zkušenosti, vyřešíme problémy, které někde máme, pobavíme se, prostě prima "sešn". Byl jsem překvapen, když už předem ohlásil účast a na akci i přijel Jiří Richter, uznávaná kapacita mezi osmistovkářemi. Ale na akci nebyli jen počítače, nechyběli tam i konzole, konkrétně Jindra Kubec tam přivezl Lynx, Jaguar a veterána Atari 7800. Z vyšších Atari strojů tam byl Martin Musil s Falconem ve věži, nabízel české RSC k programům, ovšem nevšiml jsem si, že by u jeho Falcona bylo moc lidí a sám Martin se také dost pozdě objevil a brzy zmizel. Velké vítání bylo se členy Narsil-týmu - Mírou Koubkem a Jiřím Sladovníkem. Jako vždy přijeli se svým STčkem a tak jsme potom diskutovali o tom, které Narsily již mám, které mi chybí a o tom, jak jim budu dělat stránku na Inetu (?!). Ukázal jsem jim moje nové stránky, které jsem začal dělat (pokud jsem si všiml, tak si jich tam nikdo ani nijak nevšiml) a najednou jsem si uvědomil, že je připravuji v rozlišení 1024*768, přičemž většina ostatních uživatelů pracuje na rozlišení 800*600, takže když jsem můj počítač přepnul do tohoto rozlišení, vypadala moje stránka příšerně. Snad to ale nějak překonvertuji.

Moje sídlo bylo mezi herními konzolami (vlevo Lynx, vpravo Jaguar), tak jsem si řekl, že tam pustím nějakou hru. A když už tam mám PC a mám pustit nějakou hru a vedle mě je Jaguar, tak jsem vytáhl CDčko s Tempestem, obal dal na co nejviditelnější místo a spustil hru. Ta ovšem také nijak nezaujala kolemjdoucí, pouze jsem tam slyšel názor, že na PC je tato hra chybová, nejede tam zvuk, nejde spustit atd., ale mě jela dobře. Jediné, co přilákalo větší hlouček lidí bylo to, když jsem na monitoru ukázal trošku výstřední Internetovou stránku o tom, jak namontovat do automobilu do prostoru autorádia herní konzoli Atari 2600 VCS. Na stránkách byl konkrétní návod a fotografie, ovšem nevím, jak by to v praxi fungovalo, i když teoreticky by to možné bylo.

Ctirad Feřtr tam přijel se svou mikropájkou, očekával jsem spíše, že přijede i se "Sváčou" a se svými Falcony, ale Petrovi tyto plány zkřížili nečekané povinnosti a tak ani Ctirad nepřijel s Falconem a jeho mikropájka (pokud jsem si dobře všiml) také nebyla příliš v provozu. Alespoň jsme si mohli chvíli popovídat, on mi pomohl odladit některé emulátory ST na mém PC a on se podíval na MagiC PC, který jsem tam měl nainstalovaný. Zdeněk Burian nebyl tentokrát tak často k zastižení u svého počítače, ale to díky tomu, jak akce probíhala nebylo nijak divné. Všude tam jen pobíhal Olda Rezler s kamerou, Petr Liebl dělal momentky do svého fotoalba a každou chvíli se tam přehnala koloběžka s jeho sestrou jako řidičkou (vlastně si teď uvědomuji, že jsem se jí zapomněl zeptat, zda na ni má řidičský průkaz :-) )

Díky tomu, že nás tam bylo méně, byla tam taková přátelštější atmosféra, člověk měl přehled, kde se co děje a nic mu nemohlo uniknout. Žádné zmatky, nervozita, shon. Všechno bylo prostě v pohodě. Když jsem si tak jednu chvíli pracoval u počítače, oslovil mě jeden z přítomných (bohužel už nevím, kdo to byl) a zeptal se mě, zda nejsem náhodou odněkud z jihu Moravy. Když jsem mu odpověděl že ano a zeptal se, jak to poznal, tak mi řekl, že podle řeči. No, jak vidíte, ataristi se nevyznají jen v počítačích, ale i v lidech a snad proto jsou ty naše vztahy tak přátelské. To také dokázal oběd. Na 12:30 totiž Petr Liebl objednal guláš pro všechny (samozřejmě ne za svoje, každý platil ze své kapsy) a tak se sál vyprázdnil a zaplnil se malý bar (nebo bistro či jak to mám nazvat) se dvěmi řadami stolů, kde jsme se všichni posadili a poobědvali a báječně popovídali nejen o počítačích, ale i o něčem jiném, protože nejen počítačem je atarista živ. Bylo to skutečně perfektní, když si ke stolům takhle sednou asi dvě desítky ataristů a vykládá si jako rodina, jako bysme byli pokrevní příbuzní.

Takovouto atmosféru jsem ještě na žádné akci nezažil (je pravda, že jsem na moc akcích nebyl, ale i ostatní si to moc pochvalovali). Jediné, co jsme tedy museli hromadně zkritizovat (ovšem jen šeptem, protože jinak byly služby na jedničku) bylo to, že ke guláši, který byl jak polívka, jsme dostali vidličky.

Po obědě jsme se vrátili do sálu a pokračovalo se u počítačů. Petr Liebl vyhlásil začátek soutěže, do které se zapisovalo u pokladny a do které se přihlásilo 7 lidí. Soutěžilo se na osmistovkách a Petr do soutěže zařadil i vědomostní kvíz. Nakonec se musel konat rozstřel mezi Zdeňkem Burianem a Petrem Hájkem. Rozstřel se konal v karate (samozřejmě na počítači, fyzické násilí v sále bylo nepřípustné) a protože Zdeněk víc než se soupeřem zápasil s joystickem a když už udělal nějaký ten chvat, tak se všech ptal, jak se mu to podařilo, tak byl konec tohoto souboje v nedohlednu. Petr Liebl se už už chystal trhat si vlasy na hlavě, ale nakonec se rozhodl: "Tak a toto bude death-match, vítěz bere vše". Tak se stalo, že absolutním vítězem byl vyhlášen Petr Hájek, Zdeněk Burian byl druhý a pomyslnou bronzovou medaili získal Bohdan Milar. První tři místa tedy ukořistili hráči z Moravy a já mohl být hrdý, že jsem členem jejich výpravy. Jako první cena byl určen počítač Atari 800, ale protože vítězové si mohli vybrat z cen jakoukoliv, tak si původně výhru pro vítěze vybral až Jirka Bernášek, který skončil čtvrtý. Jinak herní soutěž nezaujala samozřejmě všechny přítomné, takže například při vyhlašování výsledků tomu někteří ani nevěnovali pozornost.

Nevím, zda to bylo vlivem soutěže, herních konzolí nebo to vyplynulo ze situace, ale na většině počítačů se časem rozjely hry a tato akce se dala nazvat jako game-party. Na osmistovkách se jednoznačně hrály hry, snad jen u Falconů ne, ale jak jsem psal, tak Martin Musil tam nebyl zase tak dlouho a co dělali na svých počítačích Zdeněk a Bohdan ani přesně nevím. Moje PC tam bylo využito i jinak než pro účely ataristické, testovali jsme na něm např. nový gamepad. Bohužel ovšem k němu nebyl přiložen žádný ovladač a já v počítači také neměl nainstalovaný ovladač k tomuto typu, takže majitel nového gamepadu měl smůlu. To byl ovšem začátek hraní na mém počítači.

Sice se tam už "pařil" Tempest 2000, ale nyní ke mě přišel Ctirad a požádal mě, jestli bych tam nepustil PC hru Aliens versus Predator. Snad to bylo proto, že hned vedle na Jaguaru byla puštěna hra se stejným námětem Alien vs. Predator. Byl tam ovšem rozdíl pěti let od vytvoření těchto dvou her a tak tyto dvě hry spojoval pouze téměř stejný název, nápad a styl hry. Jinak to bylo o něčem jiném. U Jaguaru se usadila Maruška a řádila v této hře jak o život, šlo vidět, že se skutečně dokáže vžít do role hrdinky hry. U počítačů Petra Liebla bylo také dost živo. Jeho sestra se totiž, většinou marně, snažila ukořistit joystick a také si něco zahrát, ale nakonec jí nezbylo nic jiného, než se projíždět na koloběžce (nechoval se k ní Petr příliš bratrsky, co?). Ale Petr si tam pozval i několik místních přátel a tak šlo vidět, že mimo Marušku a jeho sestru i další dívky neumí hrát na počítačích špatně, jen by to chtělo trošku vybrousit techniku hraní a zlepšit postřeh (rozhodně se tam nezapřela při hře ženská logika :-) )

S přibývajícím časem se tam postupně skupinky začaly balit a odjíždět, loučení bylo vždy doprovázeno slovy "uvidíme se v Prostějově".

Ani jsem si nebyl vědom, že akce je jen do 17:00, takže jsem neustále dělal něco na počítači do té doby, než jsem se rozhlédl a všiml jsem si, že už tam jsme pouze se Zdeňkem Burianem a Petrem Hájkem (Zdeněk už měl všechno zhasnuté) a pražská výprava - Jirka Bernášek a Olda Rezler. Petr Liebl se na chvíli vypařil uklidit svoji techniku a tak Zdeněk, jak má ve zvyku, zmizel za chvíli také a já s Petrem Hájkem jsme sbalili veškeré naše nádobíčko a nachystali se u dveří, aby se sál mohl uklidit, neboť se tam měl druhý den konat nějaký maškarní ples nebo něco takového. Petr Hájek mě informoval, že pojedeme ještě plnější, protože Zdeněk na akci koupil další monitor. Já se nejprve zděsil, ale pak si vybavil cestu na akci a uvědomil si, že by se do auta malá SM 124 mohla vejít. S Oldou Rezlerem jsme si ještě vyměnili kontakty a rozloučili se s nimi. Po nějaké době jsem začal být nervózní, kde je ten Zdeněk a šel jsem se podívat před budovu. On tam samozřejmě stál a vykecával s Petrem Lieblem a dalšími a mě s Petrem Hájkem nechal vevnitř v nevědomosti, kde je. A to ještě nebylo vše, měl pro mě novinku, která mě dostala v prvních okamžicích téměř do mdlob: "Zpět s námi jede ještě jedna osoba - Bohdan a jeho Falcon!". Když jsem se vrátil dovnitř a řekl to Petrovi, tak jsme se spolu marně snažili vybavit si, jak se tam vlezeme. Nakonec jsme se tedy rozloučili s personálem JINTESu a hurá na generálku cesty domů. Jeli jsme totiž k Petrovi Lieblovi, takže k nám přisedl do auta. Samozřejmě za sebou ani nemohl zabouchnout dveře, takže to musel udělat Zdeněk zvenku a potom nasednul na místo řidiče. Už jsem hodněkrát jel ve velkém "presu", ale při představách, že takto pojedu přes tři hodiny jsem to už chtěl mít za sebou. Po příjezdu k Petrovi jsme odnesli techniku do tepla a chvilku zasedli do obýváku, aby jsme pokecali o zážitcích z akce, o následných akcích v Prostějově a v Brně, o Akci 2002, ale nevykládali jsme si jen o počítačích, ale i o našich soukromých životech, prostě probrali jsme to či ono. Potom jsme se přemístili do pokoje, kde jsme ještě zapojili můj počítač, ovšem než jsme propojili těch pár kabelů, tak Zdeněk po náročném dni usnul na svém lůžku a nevzbudil by ho ani výstřel z děla. Já jsem Petrům ukázal moji nově vytvářenou stránku, kterou si v sále nestihl prohlédnout především Petr Liebl a také jsme si vyměnili nějaké ty hudební data. Napíchli jsme se na Internet, odeslali jsme zprávu do konference o úspěšném ukončení akce (to už Petr Hájek také spal), já si zabalil věci a veškerý ruch utichl. Tedy já se přizpůsobil po půlhodince Zdeňkovu chrápání a usnul jsem také...

Ráno jsme se Zdeňkem vstali jako první, po nás Petr Hájek, posnídali jsme a protože byl čas, kdy jsme už měli vystartovat k Bohdanovi, v pokoji hostitele, Petra Liebla, zazvonil už dvakrát budík a on nevstával, tak jsme se rozhodli, že ho nebudeme vytahovat z postele (instrukce k odchodu jsme měli), jen poděkujeme za přenocování a odjedeme. Petr však najednou vstal a všem udělal čaj a minutky typického zpoždění naskakovaly. Zdeněk začal nosit alespoň věci do auta a chtěl zavolat Bohdanovi na mobil, že přijedeme o něco později, ale člověk na druhé straně ho buď zapřel nebo ho vůbec neznal, to už dnes asi nezjistíme. Jisté pouze je, že Bohdan na nás marně čekal a Zdeněk tam přijel jako vždy pozdě. To ale trošku předbíhám. Ještě jsme se před domem loučili s Petrem Lieblem a Zdeněk se rozhodl odstranit námrazu na oknech, hádejte čím, no zase čirou tekutinou. Rozhodl se tak při venkovní teplotě -2 stupně Celsia, takže jsme ho od toho odrazovali, ale bylo to marné. Na pár sekund to sice pomohlo, ale pak nám paní zima vytvořila na oknech ze zmrzlé vody nádherné ornamenty, takže Zdeňkova snaha vyšla naprázdno a my jsme se jen škodolibě smáli a říkali, že jsme ho varovali. Když jsem se zmínil o tom, jak se vlezeme do toho auta, tak nás Zdeněk přesvědčoval, že to nebude problém a popisoval jeho cestu do Prahy s Jirkou Bernáškem, prý mistrem komprimace, který překonal i fyzické zákony této činnosti když v nouzi ukládal některé materiály i do prostoru motoru. Po příjezdu k Bohdanovi už problémy nebyly, naštěstí sebou neměl mnoho zavazadel, takže jsme se do toho auta vlezli a vydali na zpáteční cestu.

Ovšem ani cesta zpět nebyla nudná a bez zážitků. Už v Budějovicích nám dokázal Zdeněk, jaký je řidič. Po vjezdu do křižovatky vyslovil otázku napůl pro sebe a tak trochu i směřovanou na nás: "Byla na tom semaforu skutečně zelená?" Tak zařadil uprostřed křižovatky zpátečku, podíval se na semafor, přesvědčil se, že je tam zelená a jel dál. Být za námi auto nebo poblíž policajt, tak by bylo zle. Nakonec jsme se vymotali z Budějovic, dokonce na správnou silnic, slavnou E55. Protože jsme se ovšem spoléhali na to, že tudy jedeme už podruhé, a že tedy navigační mapa nebude až do Tábora potřeba a pojede se stále po stejné silnici. Chyba! Zdeňkovi se podařilo odbočit kamsi směrem na Pelhřimov, pokud si dobře pamatuji, a dostali jsme se na absolutní venkov. Totálně jsme zabloudili, silnice byly neošetřované, takže smyky byly běžnou záležitostí a brzdy příliš nepomáhaly.

Těžko jsme rozeznávali, kde jsou pole a kde silnice a když už jsme narazili na nějakou ves, tak to byl jen shluk domů, jejichž obyvatelé určitě neznali slovo elektřina a pošťák je mohl navštěvovat tak jednou za měsíc. Čím déle to trvalo, tím více jsme se obávali, zda se dostaneme na dálnici a začali se bavit o tom, kdo má kolik zásob jídla, kdybysme tu zůstali na pár dní trčet ať už kvůli benzínu nebo kvůli neprůjezdnosti.

Já se zmínil o tom, že jsem viděl dokument o křovácích, takže při nejhorším bysme se mohli živit kořínky, protože bobule tam v tomto ročním období a v těchto zeměpisných šířkách asi nenajdeme. Začali jsme uzavírat sázky, zda silnice, po které jedeme, vede na dálnici, ale nakonec se to povedlo. Na dálnici už nám bylo hej a kromě dočerpání benzínu jsme plnou rychlostí a i rychleji frčeli směrem ke mně domů, neboť já jsem byl první vysedající z tohoto mikrobusu, udělaného z Felicie Combi.

Pozval jsem ještě "Hanáky" ke mně domů na teplý čaj. Vyložili jsme můj počítač a Zdeněk se ještě podíval na fotografie z akce Unconventional 2000 z loňského září, protože, ačkoli je v kontaktu s organizátory akce, tak na tyto fotografie na Internetu ještě nenarazil. Já si od něj nechal vysvětlit, co znamenají fotografie z exteriéru popisované jako hod diskem a čím to vlastně házeli a on potvrdil moje "podezření", že se tam skutečně konala soutěž v hodu harddiskem do dálky. Ne, že bych zde neměl jeden zbytečný harddisk a mohl to uskutečnit na Atari Hodech také, ale jednak nejsou na takovouto soutěž prostory a také bych už jim vzal originální nápad. Už mám v zásobě nápad jiný, ovšem ten by se asi dal uskutečnit při akci delšího, nejlépe dvoudenního charakteru. Po prohlédnutí nějakých fotografií, vypití teplého čaje a protáhnutí strnulých těl jsme se rozloučili a Prostějovsko-Olomoucká výprava odjela do svých domovů (snad už bez problémů).

Když bych měl celou akci v Českých Budějovicích v roce 2001 zhodnotit, tak musím napsat, že to byla perfektně zorganizovaná akce kde vládla báječná přátelská atmosféra, myslím si, že si tam musel každý přijít na své, protože vzhledem k možnostem, které mají organizátoři akcí v ČR to snad lépe zorganizované ani nemohlo být. Akci uškodila pouze nepřítomnost několika očekávaných ataristů, kteří nepřijeli z vážných důvodů, ale Ti co přijeli, si odvezli další báječné zážitky a Ti co nepřijeli z lenosti nám teď mohou jen záviset a zůstali jim pouze oči pro pláč...