Echo

Další pokračování vaší oblíbené rubriky je opět zde.

V uplynulém roce kromě jiných důležitých událostí, vyšlo opět šest čísel legendárního diskmagu Narsil. Máme tedy co kritizovat, komentovat, hodnotit atd.

Vloni prý též opět ubylo několik Ataristů. Ještě že jsme tady my, PC-STčkáři, věrní čtenáři.

V minulých narsilech mě nejvíce zaujaly články o HTML od Martina Musila. Velmi se mi též líbil jeho článek internet (Narsil 41) o způsobech připojení k inernetu. Byl napsán velice srozumitelně, takže i já (laik) jsem si početl a dověděl se mnoho zajímavých věcí nejsa nucen prokousávat se horou nudných odborných článků v různých časopisech.

Recenze na hru Tangram (N.36) způsobila, že jsem hru Tangram spustil a dokonce i hrál, což je jev už dlouho v zdejších krajích nevídaný. Nakonec jsem nabyl přesvědčení, že hra je opravdu velmi zábavná (aspoň pro mě).

Dále jsem si se zájmem přečetl (škoda že asi poslední) pokračování rubriky Internet news od Rada (N.37) a také samozřejmě šéfredaktorův článek o struktuře stopy (N.36). Jiřímu Sladovníkovi je též nutno vyslovit dík za to, že celý uplynulý rok držel Narsil nad vodou i když měl mnohdy plno úplně jiných starostí.

Uvítal jsem definitivní zrušení rubriky žebříčky a doufám že podobný osud čeká i notně zbytnělou rubriku Gamemaster.

Šéfredaktor inzeruje, že vítá článek na jakékoli téma. Jaká to skvělá příležitost pro začínající spisovatele-telky. Zdá se však, že většina článků bude mít stále nějaký vztah k počítačům. Proč o tom ale píšu? Byl jsem požádán o ilustraci k povídce od Jiřiny Fridrichové, kterou si můžete přečíst v tomto čísle. Je to po dlouhé době opět pokus o literární dílko v Narsilu. Matně si vzpomínám, že kdysi v Narsilu vyšly nějaké povídky od Jiřího Slošiara (George). Také pár mých literárních experimentů Head (bývalý šéfredaktor) uveřejnil. Jednu příšernost do Narsilu napsal i neblaze proslulý Filip Janek (U.F.A.), což byl člověk, který kromě své omezenosti na sebe upozornil též svým originálním slohem. Ten je stále suveréně nejhorší ze všech jež se kdy v Narsilu vyskytly. V umění psát nesrozumitelné texty hemžící se hrubými pravopisnými chybami se mu dokázal vyrovnat snad jen Karel Kouřílek.

Myslím, že (?) povídky mají v Narsilu své místo. Pár lidí s literárními ambicemi se okolo Narsilu motá (myslím tím sebe, Siddii a Georgeho). Všechny mé literární pokusy které se ocitly v Narsilu jsem psal jen tak pro legraci někdy v osmdesátých letech minulého století. Pár textů z těch dávných dob mi ještě zbylo, předhodím je tudíž šéfredaktorovi a snad si počtete i vy (bez záruky). Od té doby jsem napsal jen několik dopisů a pár článků pro Narsil. Kdyby se ale naskytla příležitost, rád bych si zas skusil něco onačejšího. Navrhuji tudíž vzkřísit starý nápad s povídkou na pokračování (viz. Narsil 18 - článek Pokračuj). Oč kráčí?

Nápad aby několik autorů psalo jednu povídku, přičemž každý autor napíše jedno (několik po sobě nenásledujících) pokračování, prakticky realizoval jeden ruský časopis. Výsledek tohoto experimentu - povídku plnou bláznivých zápletek a nečekaných dějových zvratů si lze přečíst v časopise Světová literatura 6/1964. Každý autor má za úkol napsat jedno pokračování, přičemž začíná tam, kde jiný autor před ním skončil. Jeho pokračování musí logicky navazovat na předchozí děj. Vtip je hlavně v tom, Že každý se snaží svému následovníkovi vymýšlení dalšího pokračování co nejvíce znesnadnit tím, že děj pekelně zamotá a skončí v okamžiku, kdy se hlavní hrdina povídky dostane do bezvýchodné situace (například vypadne z letadla, ocitne se ve vězení, vrhne se na něj lev apod.). Čtenáři a hlavně autor momentálně posledního dílu pak hoří zvědavostí, jak si v dalším pokračování jiný autor poradí. Pokud vymyslí elegantní řešení, které nikdo nečekal všichni zůčastnění ho považují za skvělého fabulátora.

S jedním kamarádem jsme si podobným způsobem krátili úmorně dlouhé a nudné hodiny školního vyučování. Kreslili jsme si comix v kterém vystupovali tři "hrdinové" - Lenin, Husák a Brežňev. Samozřejmě, že pod přezdívkami, bylo to totiž v dobách hluboké totality a takové legrácky byly nebezpečné. Každý přikreslil několik obrázků, do bublin napsal text a poslal pod lavicí zpět. Za tři roky jsme tak pokreslili spoustu papíru a dost jsme se při tom nasmáli. Nikdo nám na to naštěstí nepřišel a můj bývalý spolužák tvrdí že má všechna pokračování schovaná doma dodnes.

Každý, kdo by se chtěl na psaní povídky (románu) na pokračování podílet, ať napíše do redakce (minimálně tři lidi - heslo literární ping pong) a v příštím čísle už to můžeme odstartovat.

Matrixově zpracovaný Narsil 39 ve mě vzbudil pochyby. Co že je to ten Matrix? Film, americký, a dobrý? Obrázky z filmu tomu moc nenasvědčovaly, no však uvidíme. My emulátoroví STčkáři s PC hard a softem do kina nechodíme (ani bez), video ba ani TV nemáme. Stačí jen nějaký čas počkat až se na našem stole objeví nenápadné CDčko. A copak to tu máme? Že je to ten Matrix, co o něm každý mluví. Je to sice jen MPčtyřka nevelké kvality, ale uvidíme. Zvědavost nám nedá. A hele, jenom 620 MB, hodíme to na harddisk, přepneme se do osmibitového mono zvuku ať se nám to trochu svižnějc hýbe a vida. Až na občas chybějící titulky (chyba DVD verze filmu) to běží bez problémů.

Téma falešné reality, v němž hrdina postupně zjišťuje, že s okolním světem není něco v pořádku až nakonec odhalí šokující skutečnost, bylo ve sci-fi literatuře zpracováno již mnohokrát a dokonce má uvnitř žánru svou kolonku, podobně jako cesty časem, space opery atd. Vzpomínám si na povídku od S. Lema, kde jisté bytosti přijdou na to že jsou jen daty uvnitř gigantického počítače nebo na povídku F. Pohla "Tunel pod světem". I ve filmu má tento princip dlouhou tradici - hlavně v hororech či detektivkách. Schéma těchto filmů vypadá s malými obměnami zhruba takto:

1.- pozvolné zvyšování napětí (z různých nepatrných náznaků, nebo nepravděpodobného vývoje událostí vystupuje prvek tajemna),

2.- potom náhlé odhalení (které rázem postaví předchozí děj do nového světla a vše se vysvětluje),

3.- pak už následuje jen akce (snaha po obnovení statu quo, potrestání viníků apodobně),

mnohé filmy toto schéma zopakují uvnitř děje ještě jednou (například na konci třetí fáze) či víckrát. Velmi často bývá překvapivé odhalení umísťováno též na konec filmu.

Konec teorie. Matrix tohoto schématu využívá též. V kombinaci s hojným využíváním počítačových efektů a precizním střihem tak vznikl velice sugestivní film. Kupodivu je ve filmu napůl vysloveno několik myšlenek a je tu i také náznak více vrstev, což u filmů tohoto typu nebývá zvykem a což nechává jistý prostor pro divákovy mozkové závity. Mám na mysli scény s ohýbáním lžiček u jasnovidky, či v cvičném programu na ulici, které umožňují divákovi domýšlet souvislosti a hledat překvapivé paralely k současnosti (úloha náboženství, otázky svobody jednotlivce, smyslu života a smrti).

Film u mě získal malé plus i když je tam až moc střílení, vybuchujících vrtulníků a vysokonapěťových výbojů. To je ale asi jen takový americký folklór, nebo pro současný americký film už nezbytný atribut násilí? Vypadá to, jako by už dost dlouho kolem nás nenápadně rostla také taková malá matrix. Pavučina, kterou okolo nás omotávají masmédia a v které už spousta lidí spokojeně vegetuje. Kdo by se rád vyhnul konfliktu s všudypřítomnou pavučinou, neměl by lidem brát iluze, spíše naopak. To už jsme ale na tenkém ledě filozofických úvah. Vraťme se tudíž do "reality". Na veleúspěšné velkofilmy a všelijaké bestsellery už jsem dávno zanevřel. Každopádně jsem však rád, že mě Narsil č.39 na Matrix upozornil.

Z velmi dobře informovaných a spolehlivých zdrojů se ke mě dostaly informace o dokončovacích pracech na dalším pokračování Pluších příběhů. Dobrá zpráva pro všechny Ataristy: žádná 3D sřílečka ve stylu Quake 2, ale starý osvědčený systém Talespinu (i když poněkud vylepšený). Měl by to být prozatím nejrozsáhlejší ze všech pluších příběhů na dvou DD discích. V kuloárech se prý hovoří o dosud nevídané kvalitě grafiky. No vyčkejme dalšího vývoje událostí, podobné zaručené zprávy se v minulosti vždy ukázaly jako ničím nepodložené spekulace vznikající skoro z ničeho lavinovým efektem.

Teď se ponoříme do ještě hustší mlhy. Z různých nepatrných náznaků usuzuji, že na Slovensku patrně existuje jakýsi časopis pro tamní STčkáře. Více informací by nám snad mohl dodat Miro Kropáček. Když už jsme u něj: velmi mě potěšilo, že reagoval na soutěž z Narsilu 40. Reagoval správně a vyhrál. Pravděpodobnost, že se někdo zůčastní jakékoliv soutěže v Narsilu je totiž už delší dobu velmi blízká nule. Výhru pro Mira - balíček se samplerem od MCsoftu a několika disketami s hudebním softem ode mě, se podařilo odeslat 6. listopadu loňského roku. Bohužel dodnes nevím, zda skutečně dorazil na místo určení.

A ještě do třetice Miro Kropáček. Rozesmál mě úvod článku Demosection od Jiřího Sladovníka (N.40). Úvodní nápis pro dlouho a pečlivě připravovanou rubriku jsem se dle Kropáčkových představ snažil nakreslit a potom po jeho připomínkách opravit. Marně. Na další připomínku už jsem nereagoval nijak. Nebylo mi totiž jasné, zdali ho mám brát vážně, a zdali bych potom zbytek života nestrávil zdokonalováním nějakého pitomého nápisu.

A proto tedy rubrika Demosekce není a asi už nebude vlajkovou lodí diskmagu Narsil. Zklamal grafik. No jen se sami podívejte na jeho "výtvory". A to ještě nadpis udělal ve čtyřech různých barevných paletách. Již staří slované (římané) říkávali: když je zeď křivá, nepomůže ani nový nátěr.

Články o demech by byly dozajista zajímavé, měl by je však psát zkušený programátor. Teprve zasvěcenec vám může totiž vysvětlit, že tahleta na první pohled blbinka je ve skutečnosti husarsko-programátorský kousek. Vzpomínám si na jeden nenápadný EXE soubor, kliknu na něj a ejhle, co to vidím: uvnitř mého PC monitoru se objevil ST monitor a na něm běží demo. Jacísi nadšenci přepsali jedno starší ST demo pro PC.

Jeden stařík projevil před časem zájem o koupi počítače. Chtěl si krátit chvíle zaslouženého odpočinku hraním počítačových her. Tento penzista byl odkázán na mojí maličkost. Po krátké výměně zmatených myšlenek jsem usoudil, že nemá o počítačích ani ánung. Obratně žongloval několika odbornými termíny jako je Atari, C64 a Amiga. Že jsou to značky počítačů sice věděl, ale rozdíl mezi 8bitovým a 16 bitovým počítačem mu zůstal utajen. Kromě toho jsem se dozvěděl, že by chtěl hlavně letadla, ponorky a karty. Kdesi snad zahlédl nějaké PC, a trpěl utkvělou představou, že koupí od někoho počítač za dva tisíce, na kterém poběží nejnovější PC hry. Včas jsem zařadil zpátečku, snažím se totiž vyhýbat lidem, kteří neví co chtějí. Kdyby to byl někdo jiný, prodal bych mu s radostí svoje ST se vším všudy třeba za tisícovku a soustavně ho navíc zásobil softem.

Později vyšlo najevo, že jistý nešťastník neodolal jeho škemrání, sedl mu na lep (ne však na leb) a nabídl mu starší 486tku. Vděku se však nedočkal a nespokojený stařík dál neúnavně obchází po okolí a otravuje pokojný počítačový lid svými nejapnými výroky. Zajisté mu někdo, ve snaze zbavit se ho, věnuje nějakou odbornou literaturu. Dědkova nesnesitelnost pak ovšem dosáhne vrcholu.

S překvapením zjišťuji, že osmibitové počítače se stále vyrábějí. Kde? No kde asi - made in China. Dokonce se i prodávají. Kde? No přeci u nás. Kdo vám je může vždy ochotně a s úsměvem nabídnout? Poohlédněte se ve svém okolí. I v tom nejmenším městečku, či větší vesnici, máte jistě několik vážených spoluobčanů asijského původu. No a když zásadně u vietnamců nenakupujete, jistě je objevíte v nějaké prodejně elektrospotřebičů. U některých těchhle osmibitů je i klávesnice, myš, světelná pistole, nebo joypad. Hry se prodávají na kartridžích. Většinou předělávky notoricky známých starých her z jiných osmibitů. Na některých jsou jen 4 delší hry typu: jdi a zabíjej. Viděl jsem však kartridž kde byl mimo her, a nejrůznějších jiných prográmků (třeba funční Basic) i textový editor zpracovaný na způsob PC oken, který měl všechny běžné funkce textových editorů i s fileselektorem, save a load též (baterie v kartridži). Jedna kartridž vás přijde zhruba na 300 až 500 Kč, počítač asi na 2000 Kč. Kdo tohle všechno u nás kupuje? No přece lidi. Tuhle přišel do prodejny vcelku úctyhodný pán (tatínek) s roztomile žvatlajícím klučinou. Chce vrátit zde zakoupenou kartridž, nějak špatně prý funguje hra Chessmaster (šachy). Následovala duchaplná konverzace - dialog dvou zástupců druhu Homo sapiens. Nabízím vám zde stručný výpis z hlavních myšlenek obou řečníků:

Co nefunguje pane? Vždyť vidíte, že všechno funguje pane.

Ale my chceme navolit hru pro dva hráče.

Aha, to musíte na klávesnici zmáčknout select pane.

To nám doma fungovalo taky, ale co znamenají ty divné nápisy.

To je menu v angličtině pane.

Ale proč, když jsme na některý nápis kliknuli, zčervenal.

To znamená, že jste si zvolil z menu tuto položku pane.

Aha, a co máme zvolit aby mohli hrát dva hráči.

Vyberete třetí řádek odshora kde je napsáno: playing against other human, pane.

Aha, a co to znamená?

To je česky: hraj proti jinému člověku.

Aha!

A můžu se vás teď na něco zeptat pro změnu já, pane.

Ano.

Když už chcete spolu hrát šachy, proč k tomu potřebujete počítač.

Teď zas něco pro PC/STčkáře:

K správné funkci WinStona potřebujete mít nainstalovaný Internet Explorer. A to nějakou vyšší verzi, nejlépe 5.0. Jinak Není funkční menu Options a Favourite.

V současnosti používám WinSton v.0.5. ten má opravenou jakousi chybu čtení joysticku, lištu s výběrem menu (reset, diska,b, options ad.) lze dosáhnout bez nutnosti vyskočit z fullscreenu (ne však z nízkého rozlišení), je rozšířen výběr GEMových rozlišení o 640*480, 800*600 a 1024*768, dále je opravena chyba při používání TOSu 2.06.

Objevila se další verze (07) emulátoru Echo. Nějaký emulátor STE a nově zkompilovaný WinSton 5.0 (rychlejší).

Není mi jasné, proč lidi, léta píšící do Narsilu a kteří jsou teď na PC o Narsil ztratili zájem. Vždyť můžou pro Narsil (nás) klidně psát dál. Třeba o PC, internetu a v podstatě o čemkoliv. Narsil by se tak mohl stát časopisem pro všechny. Pracovat pod WinStonem je pohoda a ST hry jsou tu možná ještě o něco hratelnější než na vlastním STčku, a kde jinde máte ještě dnes šanci poslechnout si perfektní čipovky. Teď zrovna jsem si prohlížel nějaká CDčka s vypálenými ST hrami od D-BUGu, Automation atd. Pod TOSem 1.4 fungovalo kromě STE snad všechno (stovky her). A to vše bez žonglování s disketami a úmorného čekání při loadingu. A navíc ST hry pod emulací mají minimální nároky na PC systém. A koho už ST hry dnes nezajímají, může nám sem klidně psát o PC hrách a i když bude muset obrázky konvertit do 16 barev a nízkého rozlišení, nám to jistě vadit nebude. Ale zdá se že někteří lidé co přešli pod Windovs dost zlenivěli.

Tak teď tedy něco pro PCčkáře:

Nedávno jsem čirou náhodou přišel na to jak změnit obrázek s logem který vidíte při startu Windovs 95 a obrázky s nápisy "Za chvíli... a "Teď můžete... při exitu z Win95. Tak tedy:

Úvodní logo Win95 najdete na oddílu harddisku z kterého systém bootuje. Je to soubor nazvaný logo.sys. Musíte samozřejmě mít nastaveno zobrazování všech souborů (jakékoli okno /zobrazit/ možnosti /zobrazit).

Další dva obrázky jsou v adresáři s Windovs pod názvy Logow.sys a Logos.sys. Všechny tři soubory jsou bitmapy ve formátu BMP v rozlišení 320*400 /256 barev. Tyhle obrázky systém při startu a konci Win zobrazuje dvakrát širší v Xové souřadnici (jako 640*200). Proto musíte svůj obrázek v nějakém bitmapovém editoro upravit. Zkrátka ho dvakrát zvětšíte, ale jen na výšku (souřadnice Y) a oříznete na rozměry 320*400, případně zkonvertíte do 256 barev. Výsledek uložíte ve formátu BMP, rozmístíte na správné místo a přejmenujete. Původním obrázkům přepište koncovku třeba na *.syx, nebo smažte a je to. Příště si povíme jak změnit logo a text (jméno počítače) v okně systém (control panel /systém, nebo ikona tento počítač pravá myš vlastnosti).

Kdo ještě nenavštívil mojí www stránku může tak učinit na adrese:

http://www.mujweb.cz/www/minigalerie

Komu se líbí moje obrázky a chtěl by mít taky jeden pověšený doma na zdi ať v miniGalerii klikne na SÁL 1, pak na INFO a pak na jedno ze tří slov "zde" v textu.

Když se mu zalíbí některý z mých devíti v sálu 1 vystavených obrázků, může si jej zakoupit vytištěný na barevné laserové tiskárně (A3), zasklený a zarámovaný. Kdo by snad objednával prostřednictvím E-mailu, ať napíše heslo Narsil. Získá tak na každý obrázek slevu 100,- Kč.

Stránka s miniGalerií stoprocentně funguje v Exploreru 5. Kdo nemá PC a rád by do miniGalerie nahlíd může tak učinit v jemu nejbližší internetové kavárně. U nás v knihovně chtějí korunu za minutu. Nezapomeňte aspoň poslat E-mail. Třeba: nic se mi nelíbí, kreslím líp. I negativní ohlas je lepší než absolutní nezájem.

Nakonec se musím přiznat, že se mi ani po maximálním úsilí opět nepodařilo našetřit tři tisíce Kč potřebných k zakoupení grafického tabletu. Proto prosím omluvte sníženou kvalitu mých ilustrací, stále totiž kreslím jen myší.

-JS-