V tomto článku se pokusím nastínit základní informace o internetu, o tom jak to s ním vlastně chodí a také jak se lze obecně na internet připojit. Půjde většinou o informace, které by měl znát každý, kdo si chce s internetem něco začínat.
Internet je celosvětová počítačová síť. Jedná se tedy logicky o síť typu WAN (Wide Area Network), síť na velkou vzdálenost. Chceme-li počítač využít i v této oblasti, musíme jej do internetu (nechat) připojit. Toto připojení může být (obecně) realizováno více různými způsoby a má více aspektů. Zde je třeba začít samotným sesíťováním počítačů, aby si mohli mezi sebou vyměňovat data. Předně je třeba rozlišit propojování počítačů na krátké vzdálenosti a na vzdálenosti dlouhé. První z nich se týká zejména vytváření lokálních sítí, z čehož plyne i zkratka LAN a název Local Area Network. Jedná se většinou o sítě v jedné místnosti či v jednom podniku. Pro propojení počítačů do lokální sítě je zapotřebí dvou základních věcí: vhodné přenosové technologie a vhodné programové podpory. Co se týče přenosové technologie, v propojování na kratší vzdálenosti zvítězila technologie Ethernetu, která dnes existuje ve více různých provedeních - původní verze (dodnes používaná) pracuje s přenosovou rychlostí 10 Megabitů za sekundu (10 Mbps), ale již se používá i stomegabitová verze. I na Atari lze využívat Ethernetu, bližší informace hledejte v JoyAIP a pak také např. v Ataristické konferenci nebo na www.atari.org.
Ethernet se naopak vůbec nehodí pro propojování na větší vzdálenosti, tedy pro sítě WAN (Wide Area Network). Zde se proto používá celé spektrum jiných přenosových technologií. Dnešní internet není po technické stránce v podstatě nic jiného, než obrovská soustava vzájemně propojených sítí, z nichž některé jsou typickými lokálními sítěmi, zatímco jiné mohou být sítěmi rozsáhlejšími. Připojit k internetu tedy může obecně znamenat dvě věci. Máme-li již nějakou lokální síť a potřebujeme-li ji propojit s ostatními, je třeba najít si vhodného internet providera (ISP, Internet Service Provider), což je většinou firma, která nám toto připojení za určitou cenu umožní. Takovéto připojení má nejčastěji trvalý charakter, tzn. že síť je přístupná všem uživatelům 24 hodin denně, stále. Tomuto druhu připojení se také říká pevné. Je nejdůležitější tam, kde chce někdo nějaké služby sám poskytovat - pak jeho počítače (síť) musí být trvale a stále dostupné. Pro konkrétní technickou realizaci připojení existuje několik možností. Vlastní síť lze připojit k síti zvoleného providera např. pomocí pronajatého pevného okruhu, nebo i pomocí bezdrátového pojítka, pomocí satelitu atp. Nejlacinější sítě tohoto typu lze pořídit již za několik tisíc Kč měsíčně. Toto se však netýká běžných uživatelů s jedním počítačem.
Jestliže se totiž připojování lokálních sítí řeší nejčastěji pevným připojením, pak v případě připojování jednotlivých počítačů je situace jiná. Takovému uživateli se totiž pevné (stálé) připojení k internetu nevyplatí. Alternativou je proto tzv. komutované připojení (neboli také vytáčené či dial-up připojení). Využívá veřejné telefonní sítě a vhodných modemů. Základní vlastností takového připojení je jeho dočasný charakter, uživatel je připojen a může využívat služeb internetu pouze po dobu, kdy "volá" do internetu. Za tu dobu ovšem platí telefonní poplatky. Cena za internet se tedy odvíjí od toho, jak dlouho uživatel internet využívá, jak dlouho je s ním spojen. Fakticky je během celé doby svého připojení uživatelův počítač propojen se sítí příslušného providera a skrze tuto jeho síť se dostává do internetu. Jde o službu, kterou ISP uživateli poskytuje a tato služba je obecně placená. V současnosti již ale existuje několik poskytovatelů (ISP), kteří nám umožní připojit se zdarma. Takovéto nabídky však znamenají pouze samotné připojení zdarma, telefonní poplatky za provolané minuty musí uživatel platit stále. Je to jedna z nejrozšířenějších variant připojení dnes mezi jednotlivými uživateli.
Samotné propojení počítačů je pouze podmínku nutnou, nikoliv postačující, aby bylo možné využívat nejrůznějších služeb internetu. Kromě samotné přenosové technologie o které již byla řeč, jsou pro korektní fungování přenosů zapotřebí také vhodné přenosové protokoly, které dokáží přenášet celé bloky dat a zajišťovat i další funkce.
V dnešní době jsou jasně nejvyužívanější protokoly z rodiny TCP/IP (Transmission Control Protocol over Internet Protocol). Používají se nejen v rozlehlých sítích, ale i v lokálních sítích. Podpora protokolů TCP/IP je proto v zásadě podmínkou pro úspěšné připojení počítačů k internetu. Naštěstí jsou dnes implementovány ve všech důležitých OS (tedy např. i v MiNTu, resp. MiNT-Netu) a tak není nutné pořizovat je samostatně - spíše je nutné je správně nakonfigurovat. Protokoly z rodiny TCP/IP přitom zajišťují jak samotné přenosy dat, tak i nejrůznější aplikace - v rodině TCP/IP existují protokoly, na jejichž základě funguje elektronická pošta, služba WWW a mnohé další (např. HTTP je také jedním z protokolů rodiny TCP/IP).
Jakmile jsou jednou počítače propojeny do sítě, je otázkou, v jaké roli zde budou vystupovat. Principiální možnosti jsou dvě: buď bude uzel nabízet ostatním něco, co má sám, a nebo bude naopak využívat něco z toho, co nabízejí jiné uzly. V prvním případě jde o roli tzv. serveru, který vlastní určité zdroje (programy, data, periférie), a ostatním uzlům sítě pak poskytuje své služby. Druhou rolí je role klienta, který sám nic nenabízí a jen využívá služeb serverů.
V prostředí internetu lze dělbu práce mezi klientem a serverem (obecně tzv. architekturu klient/server) dobře ilustrovat na příkladu fungování služby www. V roli webových serverů vystupují počítače, které mají nějaké webové stránky a jsou schopny je na požádání poskytnout. V roli jejich klientů pak může vystupovat jakýkoliv uzel sítě, na kterém si jeho uživatel spustí browser a zadá mu pokyn k načtení určité stránky. Browser pak podle zadané adresy kontaktuje příslušný server a požádá jej o zaslání určité webové stránky. Server je většinou ochotný a tuto stránku poskytne.
Na stejné architektuře klient/server pak fungují i ostatní služby, např. elektronické pošta, kde přenos zpráv zajišťují tzv. poštovní servery a v roli poštovních klientů vystupují jednotlivé uživatelské programy pro psaní a přijímání elektronické pošty.
Každý počítač připojený k internetu má svoji vlastní adresu, žádné dva či více počítačů nemohou mít adresu stejnou. Adresa je vyjádřena čtveřicí čísel od 0 do 255, celkem je tedy možné připojit přes 4 miliardy počítačů, aniž by měli stejnou adresu. Tyto adresy (IP adresy, IP) jsou vyjádřeny např. takto:
194.52.41.1
Jednotlivá čísla se oddělují tečkou. Abychom však nemuseli znát přesná čísla různých počítačů, byla definována tzv. URL (Uniform Resource Locator), která tuto číselnou (fyzickou) adresu nahrazuje adresou slovní (neboli adresou v doménovém tvaru), což je pro člověka přijatelnější. Vezměme např. fiktivní adresu
atari.lobby.cz
CZ zde definuje zemi, konkrétně Českou republiku. Jedná se o doménu první úrovně. LOBBY definuje společnost, firmu či jiného vlastníka daného počítače; jedná se o doménu druhé úrovně. A nakonec ATARI je doména třetí úrovně a definuje již specifickou část daného serveru. V jedné doméně první úrovně může existovat více domén druhé úrovně a v těch zase více domén třetí úrovně.
Internet však nejsou jen servery s uloženými daty. Musí existovat i další počítače, které zajišťují správný chod internetu. Existují tzv. poštovní servery, což jsou počítače, které se starají o rozesílání elektronické pošty. Dále existují např. tzv. DNS servery, jejichž hlavním úkolem je správné rozpoznání adresy počítače a směrování komunikace. Především díky nim nemusíme používat číselnou IP adresu, ale místo toho srozumitelnější slovní názvy.
Intranet x Extranet
Podle toho, jakému účelu co slouží, dělíme sítě a hlavně aplikace a služby v nich poskytované na intranet a extranet. Pokud sítě, aplikace a služby slouží pouze omezenému okruhu uživatelů, potřebám jedné orgranizace, firmy atp., mluvíme o tzv. intranetu. Naproti tomu co je určeno pro externí uživatele (pro zákazníky, partnery), to vše patří do extranetu. Do extranetu se zahrnují zejména služby a aplikace spojené s elektronickým obchodem.
Internetové služby
Počítače v internetu spolu musejí přirozeně nějak komunikovat. V podstatě spolu nekomunikují jednotlivé počítače, ale speciální programy pomocí standardizovaných komunikačních protokolů. Internet je tedy v tomto smyslu pouze určitým vodičem, po kterém putují konrétní informace. Jaký význam pak tyto informace nesou závisí již na komunikačním protokolu a tudíž i na právě používaném programu.
Každý protokol náleží určité internetové službě. Využíváte-li elektronické pošty, pak program zvaný e-mailový klient rozeznává různé protokoly jako POP3, SMTP, MAPI či IMAP. Surfujete-li v prohlížeči (browseru), využíváte služeb World Wide Webu a protokolu HTTP (HyperText Transfer Protocol). Stahujete-li z internetu nějaké programy, využíváte nejspíš služby zvané FTP (File Transfer Protocol) a program, který vám to umožňuje se zove FTP-klient (služba ftp bývá zabudována i v některých browserech, ale samostatný ftp klient jako specializovaný program je na tom samozřejmě lépe). Klientů a protokolů existuje samozřejmě více pro různé internetové služby.
Připojení k internetu
Mějme doma kvalitní počítač (např. Atari), v něm vhodný operační systém a další software potřebný pro brouzdání sítí, a vedle počítače ještě modem, který nám bude zajišťovat spojení.
Připojení získáte od poskytovatele (ISP), kterého si vyberete. Jedná se o službu, kterou vám ISP poskytuje a vy mu za ni musíte platit. Pokud využijete nabídky připojení zdarma, stejně vám zůstává nutnost platit telefonní poplatky. Abyste mohli jeho služeb využívat, ISP vám sdělí telefonní číslo k přípojnému bodu - na toto číslo se dovoláte modemem. Poté, co se dovoláte, se musíte přihlásit - aby služeb mohla využívat jen oprávněná osoba, která si je platí. ISP vám při objednávání služby dle vašich požadavků přidělí přihlašovací jméno a heslo. Samotné přihlašování se děje automaticky a telefonní číslo, přístupové jméno i heslo se zadávají do programu, pomocí kterého se připojujete (ono se tam v praxi zadává více věcí, ale tohle nám zatím postačí, stejně vám všechny informace musí sdělit ISP a případně vám i poradit). Samotné nastavení pro připojení si tedy musíte nastavit sami podle pokynů ISP, ale není od věci poradit se s někým, kdo již internet doma má, nebývá totiž jednoduché všechno vždy nakonfigurovat správně.
Modem
Modem je velice důležité zařízení krabicového typu, díky němuž se vlastně "dovoláte na internet". Pro naše potřeby je třeba sehnat externí modem, nebo externí faxmodem. Důležité je tam zejména to slůvko externí. Externí modem má přípojku na sériový port a vlastní zdroj. Dále by to měl být modem určený pro počítače IBM PC a kompatibilní, pokud narazíte na modem pro Macintosh kompatibilní, raději od něj ruce pryč. U modemu se rozlišuje i jeho rychlost. Dnes se vyrábí modemy až do rychlosti 56 kbps, což je zatím maximum, kolik lze telefonní linkou protlačit. "Pomalejší" modemy jsou samozřejmě levnější. Dále modemy obsahují i různé hardwarové protokoly pro kontrolu a přenos dat. Dnes je nejrozšířenějším protokolem V.90 ale lze bez problémů používat i dva starší protokoly V.42 nebo V.42bis. Zásadně však modem nesmí mít softwarovou (programovou) emulaci protokolů. Takový modem většinou vyžaduje speciální software pod Woknama a tak jej na Atari pořádně nerozběháte. Vždy tedy vyžadovat pouze hardwarové protokoly, nejlépe V.90 (a samozřejmě externí modem).
Neznámý vojín