Staré věci jsou dobré věci, ať si říká kdo chce, co chce.
V poslední době jsem měl zase několik rozhovorů, týkajích se především recenzování starých her a nesmyslnosti tohoto počínání. Já říkám: kdo nechce tyto recenze číst, tak ať je prostě nečte. Místo v Narsilu rozhodně nezabírají, protože recenze na hry nové stejně žádné nejsou (stejně jako ty hry :-)
Recenze na starou hru může mít hned dva pozitivní aspekty - jednak se o hře doví lidé, kteří přišli k naší platformě nedávno (takových je teď čím dál tím víc) a jednak se i lidé, kteří hru znají, mohou o ní dovědět lecos nového, o čem neměli tušení.
Hra s názvem "Steigar", o které tu chci psát má už svá nejlepší léta také dávno za sebou. Vznikla v roce 1989 a na svědomí jí má firma Screen 7.
Já osobně jsem s touto hrou prožil bouřlivý vztah plný osudových zvratů. Její originální verzi jsem si dovezl před třemi lety z Atari messe, ovšem disk B byl plný chyb. Při "záchranné akci" při níž přišel ke slovu Fastcopy a Knife jsem navíc zhrzeně zjistil, že diskety jsou chráněné proti kopírování ochranou Roba Nortena, typem, který jsem tehdy ještě neuměl "shodit".
Nakonec jsem byl rád, když se mi Steigara podařilo spustit v "nouzovém" režimu, což značí, že fungovaly tak dvě třetiny grafiky. Místo nepřátel jsem viděl jen klikyháky a v pozadí občas zely velké černé díry. Funkční verzi jsem sehnal teprve před čtrnácti dny, kdy ji přítel BEA stáhl z www strany Malého zeleného desktopu (pochopitelně už s odstaněnou ochranou a navíc spakovanou ze dvou jednostranných disket na polovinu oboustranné :-)
Pokud jste na Atari 800 hrávali hru "Laser hawk" budete mít asi nejjasnější představu, jak Steigar vypadá. Jedná se o klasickou ze strany viděnou střílečku s vrtulníčkem. Pozadí se stále pomalu posouvá z prava doleva a vy můžete poletovat po celém výřezu obrazu (pozadí vrtulníku neškodí) a střílet na pozemní i vdušné cíle.
Steigar je špičkový pilot vrtulníku, nasazovaný jen na ty nejobtížnější akce. Před každým levelem se objeví rozsáhlý briefing, který je prý dobré si pečlivě pročíst (tvrdí manuál), abyste věděli co dělat. Já myslím, že to budete vědět i bez něj - stačí prostě letět, střílet na všechno co se hýbe a na konci levelu, když se posuv obrazu zastaví, sestřelit nějaký větší objekt na zemi.
Hrát tuhle věc rozhodně není jednoduché. Vrtulníček je vyzbrojen dvěma zbraněmi, střelbou rovně před sebe a bombami, které padají šikmo dolů. Bomby se hází delším přidržením tlačítka fire, což značí, že obě zbraně nelze používat zároveň. A teď ten kámen urazu: pokud pohnete joystickem, nakloní se vrtulník vždy po směru letu. Nástřelná čára jeho palných zbraní to ovšem udělá také. Naučit se něco s těmito zbraněmi trefit, to už dá fušku.
Životů je všehovšudy pět (nikdy nepřibývají) a stačí jedna střela od nepřátel (létají velice rychle), abyste o jeden z nich přišli. Jediné, co vám může zachránit krk jsou speciální zbraně, které vypadávají z pětičlené formace podivných bílých letadel. Jsou tu různé typy střeliva, řízené střely, poskakující kuličky místo bomb, jen zamrzí že předem nikdy nevíte co získáte - všechny zbraně jsou představovány jen čtverečkem s písmenem "W".
Absolutně nejlepší zbraní je pak kulomet. Střílí totiž i když držíte tlačítko joysticku trvale sepnuté a lze ho tedy zkombinovat s bombami. Klávesou space lze ještě použít "megabombu", jenže tu můžete spustit jen jednou za každých uhraných 10 000 bodů a její přítomnost není nikde na obrazovce indikována, tudíž je k ničemu.
Steigar má v sobě to kouzlo starých osmistovkových her, takže i když je obtížný, nedovolí vám hned tak od monitoru odejít. Velké zklamání vás čeká jen když vytrváte až do jeho úplného konce (není dlouhý, tak šest, sedm levelů, nevím přesně), hra začne totiž znovu od začátku, bez jediného zvláštního obrázku nebo alespoň nějakého "congratulations".
JIRI