Příběh Nového Zélandu aneb Statečný Kiwi Tiki
Hra New Zealand story se mi dostala do rukou teprve nedávno a musím se přiznat, že jsem se na ni zkráje dívala přes prsty - připadala mi velice dětská a připomínala mi omalovánky. Je to však stejné jako v muzice - slyším písničku jednou a nelíbí se mi, zaslechnu ji podruhé, potřetí a začnu si ji broukat....
Podstatou příběhu je krásná orientální pohádka, přestože s trochu změněnými postavami. Co si vybavíte, když řeknu Sindibádova dobrodružství nebo Aladinova lampa? Určitě pěknou různorodou krajinu naplněnou bájnými zvířaty, o kterých často uvažujete, zda jsou škodlivá či vám mohou napomoci. Také smělé bojovníky, kteří překonávají těžké útrapy a překážky, aby osvobodili své přátele. Příběh Nového Zélandu nás přenese do velmi podobné situace....
Byla nebyla jedna ZOO na novozélandském Severním ostrově, kde žila všelijaká zvířata, mezi nimi několik kuřat ekologicky ohroženého Kiwiho. Všichni obyvatelé zoologické zahrady žili byli v pokoji a míru, dokud se mezi ně nevplížil zlý Mrož a tajně neunesl ptáčata Kiwi s úmyslem, že je rozprodá po celém Severním ostrově. S tak vzácnými zvířaty se dá snadno zbohatnout!
Při svém lupu si však nevšiml, že neuzavřel správně svůj tlumok a jedno z kuřat vyskočilo. Byl to Tiki, nejstatečnější z nich /dokonce se o něm tvrdilo, že kdysi pracovalo pro policii/ a to se rozhodlo, že své brášky a sestřičku Phee-phee najde, ať jsou kdekoli! Tiki se tedy rozloučil s rodnou Zoo a vydal se - vybaven pouze lukem a šípy - na dlouhou cestu.
Tiki šel ve dne i v noci, v létě i za lehkého mrazu /a ten věru neměl rád!/, naučil se plavat i skákat. Zvládl japonská bojová umění, zocelil si svaly a získal vědomosti taktického generála, když zjistil, kde a od koho si má co půjčit i jak a koho zneškodnit. Po dlouhých dvaceti levelech, které se mu zdály nekonečné, konečně osvobodil všech dvacet sourozenců, kteří mu za to byli velmi vděční. Co se stalo nakonec a zda se Kiwiové vrátili domů do ZOO, nevíme, stejně jako neznáme osud zločineckého Mrože - jak však znám pohádky, zajisté celý příběh skončil šťastně....
A teď bych se ráda vrátila k realismu a k technické stránce hry:
New Zealand story je graficky občas "přeplácáno", kdo to hraje poprvně, může se setkat s tím, že na hru bude nejprve chvilku nechápavě zírat a orientovat se ve všech těch postavičkách, kterými se to v ní jenom hemží. Také mi trochu vadí, že si tento příběh mohu pustit autozavaděčem pouze v nízkém rozlišení. Na druhou stranu bych neměla takový požitek z Kiwiho modrých tenisek, které se mi docela líbily.
Samotná hra je příjemná oddechovka, ale jenom za předpokladu, že si zjistíte tajné heslo zaručující nesmrtelnost a zároveň přeskakování levelů - dotazy viz jistý nejmenovaný člověk, který je šéfredaktorem Narsilu....
Přeji vám úspěšné dohrání Příběhu Nového Zélandu a dobrou zábavu!
Siddie