Pro sběratele starých her na platformu Atari je poslední dobou stále nesnadnější sehnat nějakou "novou" hru, která není známá a zároveň je i kvalitní. Nicméně občas se při nákupu z různých výprodejů podaří narazit na skutečnou "bombu". Na bombu, jakou je třeba RPG hra Windwalker.
Windwalkera jsem objednával jen podle názvu a poněkud zcestného popisu: "kampfspiel", tedy bojová hra. Obrázek na krabici (karatista ve výkopu) může skutečně v první chvíli připomenout bojovku, ovšem ne nadlouho. Pokud totiž krabici otevřete, vysype se na vás kromě tří disket i úctyhodná hromada brožur a letáků různých velikostí, barev i tloušťky. A to u obyčejných bojových her nebývá zvykem.
Windwalker je hra ve vlastní roli z netradičního prostředí starého Orientu, převážně staré Číny. Ačkoliv svět, v němž se hlavní hrdina pohybuje není reálný, odráží prostředí starobylé Číny takřka ve všem. Stavby, oděvy, jména (Lung Tiao Pa :-) a v neposlední řadě i různé východní filosofie (např. taoismus, budhismus), které zde de facto nahrazují magii.
Tvůrce hry, Greg Malone, prostudoval před započetím práce na ní mnoho knih o čínské a japonské mythologii - seznam použité literatury, ač psán drobným písmem, zabírá v manuálu celou jednu stranu.
Manuál popisuje i úvodní příběh. Dlouze a neskutečně podrobně, jak je u čínské literatury zvykem :-)
Hlavní postavou hry jste tentokrát vy osobně. Ano, vy, tedy vlastně každý, kdo zasedne k počítači. Mistr magie Moebius, řečený Windwalker, poutník v čase, prostoru a dimenzích vás vyzve k tomu, abyste se stali jeho učedníky a nastoupili cestu cti. Cestu, na jejímž konci vás možná čeká nejvyšší osvícení.
Na svých cestách narazil Moebius na nové zlo v starobylé ostrovní říši Khantun. Moudrý císař Chao Ti vyslal průzkumnou misi do vzdálené země Nubia a jejím vedením pověřil svého nejlepšího bojovníka warlorda Zhuronga. Ten však sešel z cesty osvícení, průzkumná cesta se změnila v cestu dobyvatelskou a Nubia byla popleněna. Po návratu do říše Khantun se Zhurong spojil s temným alchymistou Shen Jangem. Společně sesadili císaře, uvěznili ho, i zbytek jeho rodiny, a nastolili vládu teroru.
Hráč se na startu hry ocitá v těle obyčejného rybáře v malém městečku na okraji císařtví. Jeho jediným úkolem je znovunastolení klidu a harmonie v říši, ovšem to se lépe řekne, než udělá. Bude nutné zabít Zhuronga, překazit smělé plány Shen Janga na ovládnutí temných sfér, nalézt a osvobodit císaře a znovu ho dosadit na trůn...
Herní systém je poměrně originální. V hlavním okně vidíte své nejbližší okolí (domečky, stromy...) jakoby šikmo shora. To by ještě nebylo nic nezvyklého. Ovšem pohled počítá i s tím že země je kulatá, takže horní část obrazu je jakoby "skloněná" za obzor. Pokud se například blížíte k nějaké vysoké budově, vykoukne nejprve za obzorem její špička a teprve při bližším přiblížení je vidět celá. Vypadá to velice efektně.
Všechny postavičky v herním poli jsou vyobrazeny pouze schématicky, svými portréty. Pohyb, který můžete provádět buď klikáním myši přímo do okna, nebo přes klávesy, není plynulý. Pozadí je jakoby rozděleno do čtverců, po nichž se postavy pohybují skokově.
V jako každé správné RPG má hrdina několik charakteristik. Zde to jsou fyzická síla (zdraví), duchovní síla (mana), karma (něco jako počet životů, snižuje se při prohraném souboji) a jedna speciální, čest. Ve windwalkerovi nemáte na vybranou - hrajete za sílu dobra a tedy musíte být čestní. Pokud budete porušovat zásady správného chování (třeba brát si věci jiných lidí) poklesne vaše čest a náhle zjistíte, že někteří lidé se s vámi odmítají bavit, do některých míst nemůžete vstoupit a v noci máte nebezpečné, doslova smrtící noční můry.
Kromě výše zmíněných charakteristik postupuje hrdina ještě na vyšší a vyšší stupně duchovního osvícení (tedy něco jako zkušenostní levely v klasické fantasy) a tím se stává silnějším a odolnějším.
Herní svět je rozsáhlý a členitý. Rozkládá se na několika souostrovích, mezi nimiž se dá volně cestovat loďkami. Na startu hry si můžete u obchodníka koupit malou mapku, na které ovšem zdaleka nevidíte všechny lokace. Lepší mapu získáte až během hry.
Po celém území se pohybují cizí postavy. Manuál uvádí, že je jich něco kolem stovky, ale to myslím přehání. Já tipuji tak na padesát, šedesát. Jsou tu prostí rolníci, rybáři, obchodníci, dobrodruzi, vykladači víry, žebráci, lapkové, císařské stráže i učení muži, jimž se vyplatí naslouchat. Celý tento svět žije svým, na vás zcela nezávislým životem. Rybáři ráno vyplouvají na moře za úlovkem a vrací se až se západem slunce. Vesničané po ranních modlitbách v chrámu pracují na svých polích...
Téměř s každým z nich lze hovořit a zjišťovat životně důležité informace. Děje se to způsobem, který silně připomíná jinou RPG hru jménem Amberstar. Nejprve se vždy každého můžete vyptat jen na základní věci - jak se jmenuje, kde žije, co může poradit. Časem vám ale někdo vždy prozradí nějakou důležitou drobnost. O té povíte někomu jinému a nastavá "řetězová reakce" - v menu se objevuje rychle řada položek, na něž je možné se ptát dalších lidí a informace přibývají.
Pochopitelně ne všichni vám budou přátelsky nakloněni. Pak přichází ke slovu bojové umění. I systém soubojů je, odvažuji se říci, naprosto originální.
Objeví se dvě postavičky stojící proti sobě a pod nimi menu s ikonkami. Ikonky znázorňují klasické chvaty bojových her - výkop s otočkou, nízký kop, úder rukou... Kliknutím myši na ikonu, provede hrdina danou akci. Je tu možnost volby "Intuition" a "Concentration". Při Intuition je zapnut reálný čas, nepřítel neustále bojuje a vy musíte přesně volit chvíli, kdy dáte pokyn k nějakému útoku, či obraně. Pokud zvolíte Concentration, přepne se souboj z reálného času do pohybu "po tazích". Počítač čeká než zvolíte některou ikonu. Po jejím zvolení proběhne příslušná akce, během níž může bojovat i protivník. Bezprostředně po dokončení pohybu zůstane obraz "viset" a čeká se na další stisk ikony.
Každý ze dvou způsobů má své výhody i nevýhody a navzájem se od sebe diamentrálně odlišují. Rozdíl totiž není jen v běhu času, ale i v rozfázování jednotlivých pohybů.
Souboje jsou obrovským plusem v hratelnosti hry a ze strany programátorů perfektně zmáknuté. Malým mínusem je malé množství protivníků - je jich asi jen sedm druhů a všichni jsou bez výhrady humanoidi, tedy lidé. Ovšem i zde je možné "vylepšit" svého hrdinu. Pokud se vám podaří složit s úspěchem zkoušky u jednoho mnišského řádu, naučíte se ovládat bojovou hůl, která umožní nové, výkonější útoky.
Základním kamenem úspěchu ve hře je, jak jinak, nalézání a správné používání různých předmětů. Je jich dost, od předmětů běžné potřeby (peníze :-), jídlo, léčivé a jiné lektvary) až po podivnosti o jejichž účelu nebudete mít dlouho ani potuchy (jadeit, mořská zelená želva, roh rhinoceratopse...). Potěší, alespoň mě rozhodně, že velikost hrdinova batohu není ničím omezena. Vejde se tam vše, na co narazíte.
Zajímavými předměty jsou prázdné svitky, inkoust a pero. Pokud je totiž máte u sebe, můžete si zkopírovat libovolný svitek s informacemi, na který ve hře narazíte. A že je jich tam požehnaně. Tohle je další plus, zkopírované svitky nosíte v batohu všude sebou a odpadá tedy nutnost vypisovat si informace na papír (teď myslím v našem reálu).
Poslední věcí, která si zaslouží popsat, jsou systémy magie. Čtete správně - systémy. Ve světě Khantumu existují čtyři druhy odlišných magických umění, přičemž každé z nich můžete alespoň částečně využívat.
Základní magií je tvz. "Khisanism", což je víceméně poněkud upravená filosofie budhismu. V manuálu i ve hře samé se o něm dočtete spoustu věcí. V jádru se jedná o to, že nakoupíte vonné tyčinky, necháte si je v chrámu posvětit a v jejich kouři se pak modlíte k nejvyššímu osvícenému. Existuje několik speciálních modliteb (jejich text je nutné vždy vyťukat na klávesnici) které mají různý účinek - dolpní fyzickou, nebo duchovní sílu, vrací ztracenou čest a další.
Magií číslo dvě je alchymie. Mohou ji provádět pouze učení muži, takže sami tu nemáte šanci. Ovšem je možné nakupovat lektvary už hotové. Jeden problém ve hře se dokonce točí okolo sehnání správných ingrediencí do protijedu.
Další magie - "Shamanism" spočívá ve výrobě různých kouzelných amuletů. Ve světě Khantumu je sice pouze jeden jediný "Šaman", který se jen velice těžko vyhledává, ovšem může vám poskytnout talismany s tak zajímavými funkcemi jako je nezranitelnost či levitace. Má to pochopitelně háčky - k výrobě talismanu je vždy nutný nějaký artefakt a navíc se musíte naučit speciální "mantru" (opět se zadává z klávesnice).
Poslední z magií - "Idolatry" spočívá v tantrických tancích, které je nutné provést před posvátnými sochami. Ty potom mohou tanečníkovi udělit své požehnání.
Snad vám tento popis přiblížil hru dostatečně. Větší mínusy musím hře přidělit pouze ve dvou věcech.
První - je velice pomalá. Ačkoliv se vlastně pohybuje vždy jen obrázek hrdiny nad pozadím, trvá jeden krok neskutečně dlouho (souboje mají rychlost dostatečnou). Dá se na to ale zvyknout, vždy připomínám různým nespokojencům že "Ishar také nepatřila k nejrychlejším" :-) Hodně pomůže, pokud se hra nainstaluje do harddisku, běží z něj bez problémů.
Druhá - znalost alespoň základní angličtiny je bezpodmínečně nutná. Několik informací, které musíte k dohrání hry znát, vyčtete ze svitků, nebo se je dozvíte od jiných osob.
No a menší mínus je tu ještě za věčné otravování hráče. Dost často se musí zadávat hesla z manuálu. V krabici je malá replika čínské knihy I Ching, možná už jste o ní někdy slyšeli - pokud chcete znát odpověď na nějakou životně důležitou otázku, hodíte si šestkrát třemi mincemi a z knihy se dozvíte odpověď. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby kniha nesloužila jako obrovská zásobárna hesel do hry. Grr.
Vidím, že recenze mi zase jednou vyšla o něco delší, než jsem původně plánoval. Bude to asi ještě tou euforií, která mě přepadla poté, co jsem zjistil, jaká je Windwalker perfektní hra. Věnoval jsem jí všechna svá odpoledne po dobu jednoho týdne, než se mi ji podařilo dokončit. Přiznávám ovšem, že dva dny jsem promrhal řešením úporného "zátuhu" s medvídkem pandou.
Od firmy Origin jsem se kdysi pokoušel hrát jednu z jejich slavných Ultim, ale musím říci, že Windwalkerovi nesahala ani po paty. Možná to bude tím, že ho nedělal Richard Garriott :-)
Pokud se dá věřit reklamním letáčkům uvnitř krabice, vznikl Windwalker přibližně někdy mezi třetí a čtvrtou Ultimou, jako pokračování jiné hry Grega Maloneho jménem "Moebius". Na tu jsem zatím nikde nenarazil, ale věřte - neváhal bych s její koupí ani vteřinu.
JIRI