V počítačové rubrice deníku Právo vyšel 14. října 99 opět jeden zajímavý článek. Snad se nikdo nebude zlobit, když ho tu přetisknu v plném znění.
Softwaroví piráti v defenzívě
Nikdy nekončící bitva vydavatelů softwaru s počítačovými piráty nemůže mít nikdy vítěze. V okamžiku, kdy by softwaroví piráti ovládli 99% trhu, softwarovým vývojářům už by se nevyplatilo dělat nové programy, na druhou stranu piráti dříve nebo později každou novou inovaci vedoucí k ochraně dat na originálních nosičích rozlousknou.
Nyní se zdá, že softwaroví piráti se na kratší či delší dobu octnou v defenzívě. Společnost Dr. LANG group s.r.o., a Gramofonové závody a.s., představují novou technologii ochrany dat na CD s názvem ROXXE CD protection. Slouží jako ochrana před nelegálním kopírováním CD-ROM.
Systém kombinuje softwarovou a hardwarovou ochranu. Hardwarová ochrana spočívá ve změně technologie výroby CD, kdy je disk označen speciálními prvky, které není možné běžným postupem zkopírovat. Softwarová vrstva ochrany potom kontroluje přítomnost těchto hardwarových ochranných prvků.
Sám výrobce přirovnává ochranu systémem ROXXE k ochraně bankovek. Hardwarové změny na nosiči prý působí stejně jako vizuální znaky na bankovkách. Prostřednictvím systému ROXXE ale nejde chránit staré programy, neboť do každého programu musí být podpora ROXXE implantována na samém počátku jeho vývoje.
Každé CD vyrobené s touto ochranou je originálem. Údajně nemají existovat jediná dvě CD-čka chráněná identickým způsobem.
Technologií ROXXE je chráněn i balík kancelářských programů MS Office 2000. Nevýhodou systému je, že neumožňuje ani legálnímu vlastníku vytvářet si záložní kopie. Na druhou stranu firmy většinou nabízejí poctivou výměnu poškozeného CD za nové.
Že by konec pirátství ? Nikoliv, už teď určitě několik matematických géniů koumá u obrazovek svých computerů, jak na to.
ANTEK
Tak co na to říkáte ? Zajímavé, že ? Kolegové PC-čkáři evidentně neví, do čeho lezou. Na druhou stranu, jak je nemám rád, jsem v pokušení jim to přát.
Proč jsem tu tenhle článek ale otiskl - po jeho přečtení jsem dostal nápad zmínit se trochu o ochranách proti kopírování u nás. Je to téma, o kterém se zatím taktně mlčelo. No, ono se toho o něm totiž ani moc neví.
Ochrany proti kopírování na mrtvé platformě Atari.
Většina ataristů u nás žije v přesvědčení, že zkopírovat se dá všecko. Pokud to náhodou nejde normálně ve Fastcopy, tak tu přece máme AC12, která to zvládne. No to je pochopitelně velký omyl.
Tenhle omyl je způsoben tím, že se u nás prakticky nedá narazit na originální program. Všechno to jsou buď věci bez ochran, nebo věci kde ochrany už odstranili krekeři.
I já jsem kdysi žil v podobném bludu. Vyléčil mě hned první originální program, který se mi dostal do ruky. Byl to Turrican jednička. Když jsem si ho přivezl domů, vyzkoušel jsem na něj všechny známé i neznámé kopírovací programy, zcela bez výsledku. Systém jeho ochrany je mi mimochodem neznámý dodnes - nikdy se mi ho zkopírovat nepodařilo.
Protože jsme se s přítelem BEA rozhodli stát sběrateli her na naší platformě, dostávaly se mi během dalších let do rukou další a další originální programy. Dnes už jich máme v archivu několik set, takže jsem si pro sebe mohl vypracovat takovou procentuální tabulku:
Co se týče her: přibližně dvacet procent her ze všech vydaných ochrany vůbec nemá, nebo má jen ochranu "manuálovou" (zadávání hesla nebo kódu z manuálu). Dalších dvacet procent jsou hry, které mají ochranu tak jednoduchou, že ji lze zkopírovat nějakým kopírákem s módem "protect" (třeba právě již zmíněná AC12). Zbytek tvoří hry, které se vám žádným kopírovacím programem zkopírovat nepodaří (některé z nich mají navíc ochranu "kombinovanou", což značí že je přítomna i ochrana manuálová).
Stav u užitkových programů mi není bohužel znám - v originální verzi jich máme jen něco kolem desítky a shodou okolností jsou všechny bez ochran.
Teď bysme si asi měli říct, co to vlastně taková ochrana je: Na disketě, na které se program distribuuje jsou provedeny určité fyzické změny. Samotný program pak po svém spuštění kontroluje přítomnost této změny na disketě v drive a když ji tam nenalezne, způsobí zhroucení programu, buď jen částečné (rozhodí se třeba grafika), nebo úplné.
První ochrany (rok 86, 87) byly vskutku triviální. Na libovolném místě disku byla prostě způsobena nějaká chyba. Všechny kopírovací programy v té době byly pouze systémové, nedokázaly přes tuto chybu přejít a disk byl tedy nekopírovatelný. Dnes se tomu můžeme jen smát, ke zkopírování takového disku stačí jakýkoliv kopírák, který má funkci "ignoruj chyby".
Kolem roku 88 a 89 se začínají objevovat ochrany dokonalejší. Různé chyby na disku (vadné kontrolní součty, chybějící stopy a jiné) už musely být kopírovány přesně, protože program při spuštění kontroloval zda tam tyto chyby skutečně jsou, či zda jsou na správném místě. Většinu těchto ochran zkopírují právě nesystémové kopíráky typu AC12.
Přibližně v roce 89, kdy existovala těchto kopírovacích programů už celá řada, bylo autorům ochran jasné, že tudy cesta nevede. Vymysleli proto další trik, chyby ověřované při startu programu začali ukládat ne do dat, ale přímo do formátu diskety. V praxi to vypadá tak, že máte systémovou disketu, na které jsou normálním způsobem (do souborů) uložená data. Zkopírujete ji třeba ve Fastcopy. Vezmete nějaký porovnávač disků, který vám nahlásí že oba disky jsou absolutně stejné. Přesto při ověřování chyby program pozná, že jeden disk je kopie. Způsobuje to "chybný formát" - nějaký sektor, nebo stopa je na disku fyzicky uložen o malý kousek někam jinam.
Standartní rozestup stop na disku bývá většinou 6ms, když normální disketu necháte načítat do kopíráku, slyšíte pravidelné klapání z mechaniky, jak hlavička najíždí nad jednotlivé stopy. Pokud budete načítat disketu chráněnou zmiňovanou ochranou, klapání pravidelné nebude. Hlavička na jednom nebo více místech jakoby "zaváhá". Najíždí totiž na stopu, která je umístěna o nějakou tu milisekundu jinde.
Na výrobu těchto chyb bylo zhusta používáno počítačů Apple, protože zacházejí s disketovou mechanikou úplně jinak než naše stroje. Naprostá většina těchto ochran je u nás nezkopírovatelná. Tehdy právě přichází na scénu v masovém měřítku "softwéroví piráti" či "krekeři", kterým nastaly opravdu zlaté časy.
Kreker (anglicky "cracker" :-) je člověk který většinou umí programovat a rozumí dobře strojovému kódu. K odstaranění ochran, je totiž nutné vyhledat v programu rutinu, která scanuje disk a vymazat ji, nebo alespoň ošetřit, aby nehroutila program.
Roky 89, 90 a 91 se tedy nesou ve znamení vzniku mnohých krekerských skupin, jejiž jména jsou u nás slavná až do dnes. Tyto skupiny utvořily celosvětovou navzájem propojenou a podporující se síť, distribuující programy bez ochran mezi žádostivé hráče. Jejich systém byl dopilován k dokonalosti - každá skupina měla několik dodavatelů, kteří kupovali originální hry a půjčovali je k odstraňování ochran. Krekeři vytvořili kopírovatelnou verzi, zdarma ji poskytli dodavateli a za malý peníz prodávali dál.
V roce 91 bylo autorům her jasné, že je konec a jejich ochrany jsou k ničemu. Kreknuté verze se objevily na trhu vždy jen o několik dní později než verze originální. Jako poslední tah se objevily ochrany, které kontrolovaly originální disk několikrát za hru.
Většina ochran do té doby se totiž spokojila se zkontrolováním disku jen při spuštění programu, pak už originální disk nebyl nutný. Výrobci ochran si povšimli, že krekeři hry většinou nehrají - jen je spustí, zjistí jak se chová ochrana, odstraní ji a pustí hru mezi lidi. Na to se pokusili spoléhat a vložili kontrolování diskety na několik míst programu. Zpočátku jen na start a pak při natahování druhého levelu (nebo nějaké pokročilejší obrazovky), později už se kontrolní součet ověřoval paranoicky při úplně každém přístupu na disk.
Zpočátku s tímhle trikem sklízeli úspěch. Krekeři odstranili první ochranu, ale když se pak jejich klienti pokusili hru hrát, zhroutila se jim někde uprostřed svého běhu (ještě dnes můžete u nás narazit na podobné "nekorektní" verze her). Dlouhé trvání to pochopitelně nemělo. Když se trik provalil, krekeři si kromě dodavatelů originálek opatřili i každý nějakého toho pařana, který zjistil kde se program hroutí a upozornil na to.
S rokem 92 končí masový vývoj her pro naší platformu. Atari začíná (alespoň v herní sféře) "umírat". Originální hry se sporadicky objevují až do roku 95, ale jejich počet se už dá udávat jen v pouhých desítkách. V této době hry už ochrany buď vůbec nemají, nebo je naopak dělali pro nějakou firmu samotní krekeři, kteří chtěli předvést co dokážou (klasickým příkladem je paranoidní Stardust, který četl snad šest "magických čísel" z disket a s jejich pomocí pak rozpakovával rutiny ovládající grafiku a hudbu). I jejich snažení bylo absolutně zbytečné - krekerů bylo moc a v té době už navzájem téměř nespolupracujích, takže co jedni vymysleli, druzí hned odstraňovali jen z pouhé prestiže.
Časovou osu, tak jak jsem ji zde uvedl, chápejte jen jako přibližnou pomůcku. Ochran existuje pochopitelně nepřeberné množství, některé se objevily o něco dřív, jiné o něco později, tak, jak na ně přecházely jednotlivé softwérové firmy. Z původně neorganizovaných pokusů o chránění svých programů se totiž později stal výhodný byznys pro malé firmičky, které vyráběly ochrany profesionálně.
Autor naprogramoval hru a prodal ji nějaké distribuční firmě. Ta najala jinou firmu, která k programu přidala ochranu proti kopírování. Nejzdatnějším v tomto oboru byl jistý člověk podepisující se jménem Rob Northen (dodnes nevím, jestli je to pravé jméno, nebo pseudonym). Ten vyráběl ochrany pro firmy už od roku 88. Zpočátku byly jednoduché, jak ale postupoval čas byly dokonalejší a dokonalejší. V roce 91 najdete Northenovu ochranu už na každé druhé hře. Najímaly ho i firmy těch nejzvučnějších jmen (Ocean, Image works, Activision, Domark ...).
No, historii máme za sebou. Pojďme si teď říci něco o výhodách a nevýhodách chránění disket proti kopírování.
Nevýhody jsou značné. První je TOSová nekompatibilita. Protože veškeré vyhledávání chyb na discích je pochopitelně nesystémová záležitost, záleží hodně na tom, jak je rutina naprogramována. Mnoho her s ochranou běží na starších ST, pokud mají dejme tomu TOS 1.0 či 1.2. Ovšem ouha - rutina nepočítala s vývojem nových TOSů (jak by taky mohla), takže na TOSu 1.4 už hru nespustíte - program má dojem, že disk není originální. Pokud ochranu odstraníte, hra samotná pak mnohdy běží bez dalších problémů. Jako příklad mohu uvést třeba hry Time scanner, R - Type (ve své první verzi na dvou jednostranných disketách), nebo The New Zealand story.
Zcela absurdně se také člověk může setkat s hrou, která podporuje Atari STE (píše se to na krabici i v manuálu), ovšem na STE nelze její originální verzi vůbec spustit - firma která vkládala ochranu si nevšimla, že jejich rutina je zastaralá a s STE nekompatibilní. Opět mohu uvést příklady, dělají to například hry Theme park mystery nebo Rings of Medusa.
Druhou nevýhodou je nemožnost instalace programu na harddisk. Ačkoliv chráněná hra byla mnohdy čistě souborovou záležitostí a tedy z harddisku bez problémů spustitelná, právě díky ochranné rutině tuto vlastnost ztratila. Toho si pravda programátoři nakonec všimli, takže pokročilejší verze umožňovaly hru z harddisku rozjet, ale originální disk musel být při startu vložen v diskovém drive, což byla pochopitelně buzerace (takhle například fungovala originální verze hry Amberstar v1.0).
Třetí obrovskou nevýhodou diskové ochrany je nemožnost udělat si vlastní záložní kopii, jak už se o tom konečně mluvilo v úvodním článku.
I na naší platformě slibovali autoři výměnu poškozených disket za nové (museli jste za to ale platit poplatek !), ovšem vykládejte o tom člověku jako jsem já, nebo přítel BEA. Když se dnes při "archeologické" činnosti pokoušíme zachránit nějakou poškozenou originální gamesku pro další generace, můžeme spoléhat tak akorát na sebe. Ačkoliv od vydání některých her uplynulo třeba jen pět, šest let, softwérové firmy které hry vytvořily už dávno neexistují, nebo na platformu Atari nereagují. Můžete až do alejuja posílat disky k výměně, můžete posílat doporučeně registrační karty - pokud se vám zásilka rovnou nevrátí, všichni vás zcela ignorují. Tohle byl také hlavní důvod, proč jsem před lety poprvé naštvaně zasedl k výpisu z disasembleru a pokusil se odstranit ochranu proti kopírování.
A teď si představte, že něco podobného se chystají zavést na PC. Na PC, kde program starý dva měsíce je už zastaralý a firma ho nepodporuje !
Ale vraťme se k ochranám na Atari. Ještě jsme si nepověděli o výhodách těchto ochran - žádné nejsou. Tedy ne pro majitele originální verze a zároveň jediného člověka, který za hru opravdu zaplatil. Výhodu z nich může mít jedině firma, která tam ochranu umístila.
Na tohle téma jsme vedli mnohokrát rozhovor s přítelem BEA. On si myslí, že těch pár dní mezi tím, než hra vyšla a než krekeři dokázali odstranit ochrany, stačilo zvýšit tržby z prodeje natolik, že se umístění ochrany do hry vyplatilo. Můj názor je přesně opačný. Mám pár přátel vlastnící počítač PC, kteří nejsou ochotni za originální software utratit ani korunu. Ne proto, že by nebyla příležitost. Někteří z nich to mají jako svoje krédo: "Neutratím nikdy ani korunu za software". Buď čekají, až jim někdo gamesu nahraje zdarma, nebo ji prostě nechtějí.
Ať už je pravda kdekoliv - na boj mezi autory a piráty dopláceli vždy jen normální spotřebitelé, kteří zaplatili a pak trpěli při nekorektně fungujících programech.
Naše malá exkurze do časů minulých končí. Na závěr bysme se snad ještě mohli zmínit o pokusech chránit programy diskovou ochranou u nás, v Čechách.
Já osobně jsem se setkal víceméně jen se dvěma pokusy. Jeden z nich má na svědomí samotný Empty head, který se pokoušel chránit první čísla jistého diskmagu jménem Narsil a Nedovu hru Whipper Snapper's Race. Byla to vcelku jednoduchá ochrana, která se dala zkopírovat pomocí AC12, ale Head si kvůli ní "drbe hlavu" dodneška. Jak někteří z vás už vědí - první čísla Narsilu kvůli ní není možné rozšiřovat po internetu, a pokud si je náhodou chcete spustit z harddisku, musíte mít disk vložený v drive.
Druhá ochrana už byla o něco kvalitnější. Vyskytovala se na hře Hlava Kasandry od Let disku a jako autor ochrany je tam uvedený jakýsi nic neříkající "Star soft". Tahle ochrana už s AC12 zkopírovat nešla, ovšem autor toho využil k výsměchu tomuto skvělému programu (při spuštění kopie se objevoval nápis "AC12 je stupidní kopírák"), což pochopitelně svěčilo jen o tom, že stupidní je autor sám - nápis se objevil téměř při každém zkopírování, ať už byla kopie vytvořena třeba přes STcopy nebo Disector ST. Navíc si autor zjevně neuvědomil, že nebýt AC12-tky, mnoho her by se v naší malé zemi nikdy nemohlo objevit a možná že by mezi nimi byla i nějaká z jeho nejoblíbenějších. Dost mě tím vtípkem tehdy vytočil, takže Hlava Kasandry je jediná česká hra, kterou jsem kdy kreknul (ovšem na druhou stranu ji zase nikdy nepustil do širšího oběhu, protože to si autoři opravdu nezasloužili). Tahle ochrana ale zřejmě nebyla původní, její systém mi silně připomínal ochrany, které na svých hrách používala firma Hi-tec kolem roku 1990.
Pak jsem ještě slyšel nějaké zprávy o ochraně dismagu "CRACK" (příznačné jméno), ovšem s tou jsem se nikdy nesetkal. Do ruky se mi dostalo jen několik čísel, a to byly vlastně jen diskety s textovými soubory.
Takže závěr: Drazí programátoři, když už musíte dělat na své produkty na naší mrtvé platformě ochrany (je to ale zbytečné, to jako šéfredaktoři disketového časopisu poznáte :-), zvolte zadávání hesel, nebo nějaké kódy jako má třeba Narsil. Na disketové ochrany zapomeňte, je to přežitek. A naši kolegové na PC ať si dělají co chtějí - my se jim můžeme zdálky smát...
JIRI