Protože v Narsilu ještě o hře Obitus od anglické firmy Psygnosis nepadlo nikdy ani slovo, dovolte mi nyní něco jako "lehkou" recenzi.
Obitus je hra ve vlastní roli, takzvané RPG-čko. Vznikla v roce 1990 a na svou dobu to byla absolutní bomba. Mě osobně se dostala poprvé do ruky už před lety a okouzlila mě na první pohled.
Chlapci od Psygnosis se nikdy nebáli experimentovat. Díky tomu vznikla spousta špičkových her, ale také několik katastrofálních propadáků. Obitus je také takovým experimentem. Spojují se v něm dva zdánlivě neslučitelné druhy her - 2D chodička skákačka a dungeon.
Divíte se ? Zadržte, to ještě není zdaleka všechno. Klasický dungeon v němž se pohybujete po čtverečcích se totiž autorům nezdál dost dobrý a vymysleli si tedy svůj vlastní způsob pohybu. Hrací plán se skládá z křižovatek, z nichž každá může mít až osm (!) východů. Představíte li si tedy křižovatku jako čtvereček, můžete z ní odejít nejen jeho stěnami, ale i rohy (tak jsou i kresleny mapy k návodu, proto se o tom zmiňuji). Jednotlivé křižovatky spojují mezi sebou jakési chodbičky, ve kterých je možné pohybovat se pouze dopředu a dozadu, ovšem zato zcela plynule ! Ano, žádné krokování po čtverečcích, ale přímý plynulý pohyb.
Pokud k tomu připočtu grafiku, která je zkrátka naprosto úžasná, stačilo by i tohle k přiřazení hry do tvz "zlatého" fondu. Megalomanství je ovšem dost rozšířené a proto autoři vymýšleli dál.
Rozdělili 2D běhací části (v nichž ovládáte postavičku joystickem) na dva zcela odlišné druhy. První je pouhý běh "chodbou" zleva doprava nebo naopak (ve hře se tomu říká "battlegrounds"). Pozadí přitom plynule scrolluje v několika paralaxních rovinách.
Dalším druhem je pak pobíhání s postavičkou v místnostech, které jsou mezi sebou propojeny v určitém třírozměrném systému (podobně jako je tomu například ve hře Wrath of the demon). Funguje při tom veškteré ovládání jako v částech s dungeonem - sbírání a používání předmětů, možnost uložení pozice atd.
Proti technickému zpracování všech částí není možné vznést téměř žádnou námitku. Hudby si příliš neužijete - pouze v úvodním intru, ale stojí za to si ji poslechnout. Co tedy vlastně zabránilo takhle pěkné hře pořádně se proslavit ?
Odvažuji se odhadnout, že zřejmě hratelnost. Nedá se přímo říct, že Obitus je obtížný, pokud ho budete hrát podruhé nebo potřetí, bude se vám zřejmě naopak zdát velice jednoduchý. Ovšem napoprvé, když nevíte co vás čeká a nemáte přesné mapy, je to peklo.
Tady si musím trochu do Psygnosis rýpnout - informace o ovládání hry obsažené v manuálu jsou naprosto nedostatečné ! Několikrát jsem během hraní umíral s hlavním hrdinou kvůli maličkostem, které nebyly vypsány v manuálu.
Také se po několikadenním hraní nebudete moci zbavit pocitu určité fádnosti a hlavně osamělosti. Nevím jak to vysvětlit, ale i když mnoho postav hovoří, připadal jsem si tak nějak odtržen od děje ve hře. Pokud to byl záměr autorů, povedl se skutečně výtečně - Obitus je velmi depresívní.
HODNOCENÍ: BEA 75% JIRI 80%
Dost bylo planých řečí, vzhůru do boje...
NÁVOD KE HŕE
Úvodní příběh
Vezmu to jen krátce. Middlemere byla prosperující země pod vládou krále Cirkasii a lidé se tu měli docela dobře. Ne každému se však tento stav zamlouval. V podzemních kobkách hradu Drakehurst žije temný kouzelník DomaKk (to je ale jméno), který se rozhodl že trochu toho chaosu nemůže zaškodit.
Různými čachry způsobil, že král se bezhlavě zamiloval, oženil se a narodili se mu čtyři synové. Mezi tyto syny pak vnášel nesváry tak dlouho, až se rozhodli začít bojovat proti sobě.
Království je nyní rozděleno na čtyři části, kde zuří bez přestání boj a mír je prozatím v nedohlednu. Kromě rytířů královských synů se tu potulují i různí partyzáni a cizí lapkové, no prostě je Middlemere místo, kde smrt je na denním pořádku.
DomaKk má výtečnou náladu a pouští se do dalších temných plánů, tentokrát mají něco společného s časovou magií. Jednoho dne se v pomyslném středu Middlemere objevuje podivná věž vyplněná neznámými mechanismy.
Ačkoliv se zatím okolo věže nic neděje, zůstává pro královské syny stálou neznámou hrozbou. Proto se na ní každý z nich vyjel podívat a při té příležitosti si odnesl část mechanismu - člověk nikdy neví.
Nyní se podívejme o několik set let dál do budoucnosti.
Wil Mason se vrací svým vozem domů pozdě v noci. Zdrželi ho studenti na jeho přednášce o historii středověku. Míhající se neónová světla ho uspávají a na náladě nepřidá ani hustý úporný déšť, který stěrače sotva stačí zpracovat. Není divu, že po kratičkém mikrospánku vyjede vůz ze silnice. Naštěstí stačí Wil včas zabrzdit, takže jemu ani vozu se nic nestane. Motor ovšem zhasl a vybitá baterie není schopna ho znovu natočit.
V mdlém světle reflektorů je vidět jakási stará stavba. Je to věž a po obvodu má čtvery dveře. Wila zajímá všechno staré a navíc se stejně nedá nic jiného dělat, proč to tedy neprozkoumat blíže ?
Uvnitř starobylé věže je prázdno, ale je tu sucho a déšť bičující pevné kamenné stěny zvenčí, působí uklidňujícím dojmem. No a jak už to chodí, Wila nenapadne nic lepšího než tu usnout. Ráno ho vítá zpěvem ptáků a slunečním svitem za okny, ovšem žádné z dveří tak nějak jakoby nelze otevřít.
Po delším hledání se Wilovi podaří najít na zemi klíč. Padne k zámku ve dveřích ? Půjdou dveře otevřít ? A kde se to vlastně Wil ocitl ?...
Pokračování v dalším článku...