Přes naše okna se táhl obzor, jak modul dokončoval svou pomalou rotaci. Nad ním visela Země, neúplný modrý, bílý a hnědý disk nad obzorem Měsíce. Naše přístrojová deska ožívala naskakujícími údaji. Proletěli jsme výškou pětatřicet tisíc stop (10,675 km) a stále klesali.
"Dvanáct-nula dva," zvolal jsem, neschopný ovládnout napětí v hlase. "Dvanáct-nula dva." Vyměnil jsem si s Neilem ustarané pohledy. Kód 12-02 znamenal "provozní přetížení informacemi"; náš palubní počítač byl přetížen nadměrným množstvím údajů.
"Dejte nám vědět, jestli bude poplach kvůli dvanáct-nula dvojce," řekl Neil. Na jeho hlase bylo znát napětí, které jsme oba sdíleli. Zadívali jsme se na široký červený knoflík s nápisem PŕERUŠENÍ AKCE. Znáčknout ho by znamenalo vymrštit modul zpět ke Columbii, a tak předčasně ukončit první pokus člověka o dosažení Měsíce.
"Zjistili jsme," ozval se Charlie Duke z Houstonu se zřetelným napětím v hlase, "že můžete jít dál i přes tenhle alarm." V té chvíli jsem si uvědomil nezměrný prostor, který nás dělil od jasně osvětleného kontrolního sálu v Houstonu. Neil kývl, cítil totéž. Charlieho stručné "jděte" znamenalo, že Houston posoudil tento problém jako únosné riziko. Houstonu jsme museli důvěřovat. Ale poprvé po letech, kdy jsem působil jako stíhací pilot i jako astronaut, jsem cítil, že jsem na pokraji paniky. Houston nás teď znovu povzbudil dalším "jděte". Alarm nebyl kritický. Proletěli jsme výškou šest a půl kilometru a klesali o šestatřicet metrů za sekundu. Naše trojúhelníková okna se plnila výhledy na krátery a hrbolaté horské hřebeny. Teď jsme měli najít bezpečné místo k přisání, ale vše co jsme viděli, byly šedivé krátery a pole balvanů. Teď zase blikla varovná světla a smazala všechny údaje z naší obrazovky.
"Dvanáct-nula jedna," zvolal Neil.
"Dvanáct-nula jedna: alarm," ohlásil Charlie z Houstonu.
Olízl jsem si vyschlé rty. Teď to byla otázka disciplíny. Napětí mě svíralo. Ale museli jsme důvěřovat kontrole ze Země.
"Jedeme," řekl Chrlie."Držte se. Jedeme."
Když nám Charlie dal naposled pokyn "jedeme", byli jsme pět set metrů nad povrchem Měsíce. Zhruba od výšky 230 metrů níže jsem neustále hlásil jak Neilovi, tak houstonské kontrole detaily našeho závěrečného sestupu. Ani jeden z nás nebyl schopný během těch šílených počítačových alarmů zjišťovat, kde je dole pod námi schůdné místo pro přistání. Kdyby to byl jen let na simulátoru dole na Zemi, pravděpodobně bychom ho už přerušili. Neil konečně vzhlédl od obrazovky. To, co viděl, ho rozhodně nepotěšilo. Byli jsme příliš nízko, než agychom mohli identifikovat krátery, které jsme studovali na snímcích z Apolla 10, ale pod námi ležel jeden z nich a obklopovalo ho pole balvanů. Ve výšce 180 metrů přešel Neil na ruční řízení modulu a snížil rychlost klesání z 19 stop za sekundu na devět a pak, ve výšce devadesát metrů, už jen na tři a půl stopy za sekundu. LM letěl nad kuželem plamenů ze svého motoru skoro horizontálně jako vznášedlo. Uháněli jsme napříč nad polem rozlámaných balvanů.
Blízko mé tváře náhle varovně zablikalo jantarové světélko: docházelo nám palivo. Byli jsme ani ne třicet metrů nad povrchem, ale Neil ještě zpomalil klesání. Současně se ozval Charlieho hlas z Houstonu: "Šedesát sekund". Vzletové dádrže byly sice plné, ale jednak byly konstrukčné oddělené od sestupových a kromě toho na ty jsme teď nesměli sáhnout, chtěli-li jsme se ještě vrátit. "O dvě a půl níž," zvolal jsem. " Dopředu, dopředu !" LM se řítil vpřed jako helikoptéra. Byli jsme v takzvané mrtvé zóně: kdyby nám teď vypověděl motor, roztříštilli bychom se o povrch, dříve než bychom stačili zapnout vzletový motor, který by nás vynesl zpátky na oběžnou dráhu. Dobrá. výška čtyřicet stop. NÍž. Už víříme motorem prach. Třicet stop...
"Třicet sekund" oznámil rozvážně Charlie. Ale Neil ještě zpomalil !
Sestupový motor tiše hořel a spaloval poslední kapky paliva. Stočil jsem pohled na knoflík PŕERUŠENÍ AKCE. "Doprava," zavolal jsem na Neila. Zahlédl jsem totiž, jak se stín nohy modulu lehce dotkl povrchu. "Lehký kontakt." Zdálo se, že se obzor lehce zakolébal, pak se uklidnil. Náš výškoměr přestal blikat. Byli jsme na Měsíci.
Neil přistál skutečně na doraz. V nádržích zbývalo v té chvíli paliva na necelých dvacet sekund letu. Připravoval jsem se na náhlý vzlet, kdyby byl modul při přisání třeba poškozen nebo kdyby nás půda neunesla. ale nebylo ho třeba. "Dobrá, motor stop." řekl jsem Neilovi. Oba jsme se ještě chvěli napětím z posledních fází letu před přistáním. Začal jsem skoro skandovat technická hlášení, dokud mě nepřrušil Charlie z Houstonu: "Zaznamenáváme to, Orle." Podíval jsem se ven na cizí skály a stíny Měsíce. Bylo to přinejmenším tak působivé, jak jsem si to kdy představoval. Míli odtud se obzor stáčel do černě. Bylo to podivné, být po letu náhle v klidu. Ale teď jsme stáli jako skála, jako bychom tady byli od počátku času.
"Houstone," ozval se Neil, "tady Moře klidu. Orel přistál." "Moře klidu," ozval se Charlie, " my na Zemi vás slyšíme. Houf chlapců tady z vás zmodral. Teď už zase dýcháme. Díky."
Natáhla jsem a pevně potřásl Neilovi rukou. Byla neděle, 20. července 1969, pět měsíců a jedenáct dní do konce dekády. Splnili jsme výzvu prezidenta Kennedyho. Ale její druhá část, bezpečný návrat na Zemi, byla ještě před námi...
Ukázka z knihy Edwina Aldrina, člena první lidské posádky, která stanula na povrchu Měsíce.