Tenkrát sme zrovna pročesávali voblasti poblíž katastrofy slavnýho výletního škuneru NAGAMAJO a hledali ňáký trosečníky. Už to vypadalo, že se snad nikdo nezachránil. Ale pak letíme vokolo ňáký maličký soustavy, bílej trpaslík a jedna planetka, když LOXAL zablikal. Jó, vy nevíte kdo to byl LOXAL? To byl můj kámoš. Dřív se jeho předkum teda říkalo počítače, ale dneska už je to jen málo známá nadávka. Jo, LOXAL zabliklal a říká, že prej na tý planetce je ňákej kovovej vrak. No tak velitel, že tam hnedka deme a vomrknem to. Tak sme šli. Byla to taková mrňavá koule, samej šutr a písek. No museli sme na to přistát, dyť šlo vo trosečníky z NAGAMAJO, že jo. No tak přistanem kousek vod toho vraku, vylezem ven, to se ví vobá, já i s velitelem. Dyk šlo vo NAGAMAJO.
No co vám mám řikat, sotva přídem k tý hromadě plechu, za zádama nám to zaduní a naše milá Šalupka si to hasí vod nás pryč i s milim LOXALEM a akorát z vokínka něco vypadlo. Tak honem běžíme se na to kouknout. A von to byl dopis v láhvi.
Stálo tam asi todle, prej: Díky milí zachránci za vaší lodičku, přišla nám v pravej čas. Vaši oddaní BOLOCHUMBALÁLCI. P.s.: Asi nevíte vo koho de, ale to nevadí, ani vo to nestojíme. Jo, a abychom nezapoměli, dejte si bacha na pouštní potvory, dva naše kámoše vodrovnaly a nás čekalo něco podobnýho každou chvíli. Tak ještě jednou dík a šťastný pořízení. Jo, a jestli to tady přežijete a dostanete se vodsaď (mizivá pravděpodobnost), přiďte nás navštívit do naší soustavy, vrátíme vám vaší lodičku.
Tak, a tečka. Koukali sme na sebe s kapitánem jako blumy a ani sme se nezmohli na slovo. Za cvíli začal kapitán nadávat jak čert a žene se k tomu rezatýmu plechu, tak letim za nim, aby si snad ještě něco neudělal. Chvíli do toho vraku kopal, pak vlez dovnitř a něčim tam rachotil. No a mezitim se trpaslík sunul nezadržitelně k západu.
Stmívalo se a já začal přemýšlet co je to zač, ty pouštní potvory a taky co je to za pakáž ty BOLOCHUMBALÁLCI. Ale vo jednom, ani vo druhym sem jakživ neslyšel. Ani starý mazáci na základně vo tomdle nikdá nemluvili. Ale pak vylez kapitán z toho vraku, a že prej sou to pěkný hajzlici mimozemšťanský, ty BOLOCHUMBALÁLCI. Že prej nás viděli přistávat, tak se tutovka skovali támdle za tou skálou a pak nám naší šalupku šlohli. Takovýdle extrateriáni si nás domu nezatáhnou, to dá rozum.
No a jak tak povídá, úplně se setmělo, písek ještě pěkně hřál, ale vzduch už chladnul.
Ještě sem se stačil zeptat: Šéfe, co uděláme s těma pouštníma potvorama?, když vtom už byly tady. Asi pět jich vyskočilo ze tmy. Teda sou to pěkný vobludy, až běhá mráz po zádech! A hned na mě a na kapitána. To se ví, z kapitána za chvíli nezbyl ani mastnej flek, ale moje masíčko jim ňák nejelo.
No a vod tý doby už mě nechaly. Jako by si to snad pamatovaly , nebo co.
Nó, píšu to tady na ten kus skály pro případ kdyby sem zabloudila ňáká hlídka vod nás a já už nebyl mezi živejma. Jo, posledních pár let už mi docházej baterky a bez nich sem namydlenej.
Budu to muset zkusit ještě s těma písečnejma potvorama. Podle toho, že už mě podruhý nikdy nevochutnávaly bych řek, že musej mít aspoň špetku inteligence a snad i ty baterky dovedou udělat. No jó, je to moje poslední naděje. A i kdyby mě chtěly zase vokusovat, pancéřovanej hlídkovej robot jako já z nich strach mít nemusí.
(ze šuplíku JS)