Bydlím na konci světa. Jo, mám tu malou chalupu z prken a střechu ze suchejch chaluh. Kousek vod chalupy je ten konec světa a nikdy tu neni úplná tma. Jak říkám, kousek vod chalupy začíná sráz, a tam padá všechna ta voda z móře, ale úplně tiše, jen vobčas zafouká vítr - fiú, fiú.
Sem tam, za pár let se dostane až sem ňákej ten poutník. Koukne dólu, chvíli pobyde, poví co novýho tam u vás ve světě a maže zpátky. Vono to za chvíli vomrzí, sedět s bláznivim dědkem před chalupou a koukat na ty hlubiny. No nemám pravdu? A co ty, mladej, ty jen tak na takovýho poutníka nevypadáš. Co ty máš za lubem?
Jsem cestovatel, otče!
Nejsem otec. A kam to chceš cestovat? Vodsaď vede jenom jedna cesta, ta kterous přišel.
Ba ne otče, já jdu pořád stejným směrem.
Nejsem otec ksakru, už jsem ti to jednou řek. . .
Promiňte.
A jak to jako myslíš mladej, stejným směrem.
To je tak, tady je konec jednoho světa, ale taky začátek druhýho. A tam já právě jdu.
Snad máš pravdu, moc tomu nerozumím, ale za těch šestset let, co tady žiju, sem nepozoroval nic, co by mluvilo pro tvojí myšlenku.
Neumíte se dívat, to je to. Nikdo se neumí dívat. No nic, tak já jdu.
Počkej ještě chvíli. . .
Ne, musím jít otče. Sbohem.
Tak sbohem . . .
- prásk!
Musel sem ho zabít, nevim jak se vo nás dozvěděl, ale měl docela přesnou představu. Ještě chvíli a prolít by společným těžištěm soustavy. A až by se vobjevil u nás, to by teprv začal poprask.
Jó, první zákrok za šestset let služby. To de, dřív to bylo horší. Musim si udělat zářez. . .
JS(ze šuplíku)