Smeč, ulejvka, blok, sako, dvoják, rychlík, metr, trojka, buchta. Komu tahle slova nic neříkají, ten ať raději už vůbec nečte dál. Anebo jo, jestli se mu chce.
Je možné, že někdo ze čtenářů tahle slova nezná. Jisté je ale, že je znali alespoň někteří jedinci ve firmě Ocean v roce 1989 (znali je samozřejmě v angličtině). Z této doby totiž pochází na ST převedená verze hry Ocean Beach Volley.
Mám-li být upřímný, pak po nějakém volejbale na ATARI jsem se pídil od prvopočátku. Nějak mi tahle hra přirostla k srdci. A tak není divu, že jsem onehdy před pár lety zajásal, když se mi do rukou dostal právě recenzovaný pokus o zpracování téhle báječné hry. Navíc to bylo v době, kdy pro našince bylo zhola nemožné plážák si někde zahrát. Tehdy jsem mohl jen tiše závidět opáleným hochům na břehu moře v Rimini, když jsem je sledoval, jak buší do strakatého beachvolejbalového míče. O důvod víc, abych se s disketou v ruce nedočkavě řítil k počítači. Těšil jsem se na to jak Emanuel na Makovou panenku. O to větší bylo moje zklamání, když jsem se přehoupl přes na svou dobu opravdu pěkně udělané intro a začal hrát. Čekal jsem totiž něco trošku jiného, než čeho se mi dostalo. Tvůrci hry se mi prostě nestrefili do vkusu: Pěkná grafika. Opravdu pěkná, pohyby hráčů jsou jemně prokresleny, pozadí je také hezké. Jenže na můj vkus jsou postavy příliš vyděleny z pozadí. Jako by byly kresleny jiným stylem. Prostě nemám příliš rád arkádové postavičky podobné těm v Golden Axe.
Další věc: Hru lze poměrně málo ovládat. Když smečujete, jen málokdy si opravdu můžete být jisti, že míč poletí tam, kam se jej snažíte nasměrovat. Naprosto chybí takové věci, jako jsou smeč ihned po první nahrávce, umístěné podání atd. Na druhou stranu bloky jsou příliš úspěšné, soupeř příliš čitelný. Navíc jak on, tak vaši hráči jsou v příjmu téměř neomylní. To vše hru redukuje prakticky jen na příjem, tj. stoupnutí si tam, kam padá míč, a málo ovlivnitelnou smeč (nahrávku obstará počítač). Výměny jsou tak děsivě dlouhé, čas letí (hra je omezena sedmi minutami) a vy se občas, aby soupeř vašeho blokaře konečně udolal, svého místa na bloku prostě vzdáte a snažíte se míč vybrat na zemi, což se z osmdesáti procent většinou nepodaří. Časové omezení je navíc tak nešťastné, že kýžených sedmi bodů, při nichž vítězíte, většinou nedosáhnete a počítač pak vyhraje, byť byste vedli 6:0.
U sportovních her bývá pravidlem, že je-li hra nudná proti počítači, pobavíte se proti živému soupeři. Jenomže ouha. V případě Ocean Beach Volley je situace ve hře proti živému protivníkovi ještě horší, takže když oba zjistí, že je to vlastně nebaví, svorně počítač vypnou a jdou si zapinkat live.
Nezamlouvají se mi ani přehnaně dlouhá "miniintra" před každým zápasem, kterých se nelze zbavit. Zuřivě mačkáte spoušť, ale nic platno, musíte počkat, až se vaši hoši dopraví na místo určení.
No nic. Abych nehledal jen vši, zmíním se o některých kladech hry. Jednak je to už zmíněná grafika. I když se mi nelíbí, musím přiznat, že je docela propracovaná a někomu jinému se třeba líbit bude. V tomto smyslu i já oceňuji opravdu hezké intro a outro. Celá hra je navíc doprovázena sice poněkud jednotvárnou, avšak přesto celkem slušnou čipovou hudbou. Na nějaké jiné zvuky si ale člověk musí nechat zajít chuť, nebo si je vlastnoručně, či spíš vlastnoústně, dotvořit.
Hra je docela hezkou arkádou mající zcela zjevný původ v nějaké videoherně. Jako vážný pokus o simulaci sportu ji však nelze brát v žádném případě.
Čábra-Draconix