Už jsme si všichni zvykli, že v posledních pěti letech se v podstatě děje jednotlivých her neustále dokola opakují. Nejdřív vznikl např. Manic Miner, po něm o něco vylepšený Jet Set Willy, další hrou v pořadí byl řekněme Ghost Chaser či Ollies Follies na Atari 800. Tehdy, v raných dobách herního průmyslu, však měla každá hra alespon mírnou dávku originality. Bohužel, časy se mění, v počítačové zábavě se objevuje čím dál tím více peněz, větší firmy skupují ty menší a právě v této době, kdy finance ovládají celý svět, kdy 9 her z desíti má mezi svými předchůdci kvalitnější originál, přichází na řadu Eric. Kopie vycházející z kopií původních originálů.
Kdyby snad někdo přece jen chtěl vědět, o co v takové tuctové arkádě jde, nechť pokračuje ve čtení . . .
Tvá rodná zem byla napadena přesně neurčenou rasou pohádkových příšer, které musí Eric při procházení čtyřmi částmi svého světa porazit a poté být svým lidem prohlášen za největšího hrdiny.
Zpracování je na rok 1992 vskutku působivé, příšerky jsou roztomilé a animace precizně provedená. Pokud chtěli autoři dosáhnout dostatečné plynulosti i při přehrávání samplů, museli něco oželet, protentokrát se pro změnu obrazovka skroluje pouze nahoru a dolů (podobně to bylo i u hry Rainbow Island z roku 87).
Ovšem vrcholem blbosti je, že byste celou hru měli dohrát na 4 životy. Ano, existuje zde sice obchod kde si život můžete koupit, ale na něj budete vydělávat přinejmenším jednu 6 úrovnovou část na jejímž konci na vás čeká veliká (typicky japonská) příšera.
Když jsem hrál hru poprvé, zdála se mi hratelnost optimální a zábava, když ne výborná, tak aspoň dobrá. Když jsem se však podesáté ocitl před příšerou a opět s ní prohrál, začal jsem mít jakýsi podivný pocit nehratelnosti.
A tak mě zachránil až trenér, s ním se mi po hodině perného hraní podařilo vyhrát, ale mohu vám řící, že to opravdu vyžadovalo vysoký stupeň sebezapření. A ten konec za to ani nestál.
I když závěr bude působit možná trochu kontraverzně, rád bych řekl, že zas tak špatná hra Eric není, programátor, grafik i hudebník na ní odvedli opravdu precizní práci. Bohužel výsledek nakonec nebyl takový, jaký bychom si přáli.
Další hrou podobného ražení jsou Creatures, opět se jedná o 2D arcade z boku. S malinkým čímsi procházíte skrze zemi, sbíráte tři druhy kreaturek, patrně svých přátel, a snažíte se ničit ostatní nepřátele pomocí střel. Nepřátel je opravdu hodně druhů, od různých tobě podobných potvůrek, po různé netopýry, tedy spíše malé ďáblíky, ne nepodobné mé dětské představě o upírovi a jiné, pro nás "dospělé", spíše zábavné než děsivé příšerky. Pokud posbíráte určitý počet svých přátel a projdete až nakonec úrovně (cesta se skroluje výhradně doprava), potkáte maxi-zrůdku, která vám dá opravdu řádně zabrat.
Na hře opravdu nejvíce zaujme grafické a zvukové zpracování. U vodopádu je opravdu vidět jak voda padá, potvůrky, opravdu jemně animované, pochodují sem a tam a samply to vše hezky dokreslují.
Měl bych však podotknout, že se jedná o konverzi z počítače BBC, kde už patrně někdy nějaké Creatures byly. Dále bych měl říct, že tvůrčí nápaditost snad nebyla autorům až tak cizí jako u Erica, ale určitě jim byla přinejmenším mírně vzdálená. Každopádně hra celkově působí celkem dobrým dojmem, spíše přiměřenou než dobrou hratelností a pro nadšence arkád slibuje i dobrou zábavu.
Bitmapové jsou známý nejen Xenony, Speedbally či Cadavery, ale za jejich další doménu by se dali prohlásit i arcady, jmenovitě si vzpomínám na Chaos Engine, Gods a Magic Pocket. Samozřejmě ten posledně jmenovaný titul rozeberu právě v této recenzi.
Malej borec, patrně brácha kluka z BRATa, se jednoho dne rozhodne vydat se na dlouhou předlohou cestu do říše pohádkových záporňáků. Mezi ně patří různá, opravdu roztomilá stvoření, jako netopýři (opět se podobají mé dětské představě o upírech), nebezpečné žabky hopsalky, zabíjející jazykem vystřelovákem a nedefinovatelní pochodující posluhové pána jeskyní.
Proti všemu zlu má náš hrdina jednu velkou kapsu, ze které vypouští svůj děsivý hrozen (v dalším světě je to obláček), kterým může při dostatečné koncentraci směsí ve své kapse dokonce pohltit celou příšeru a udělat z ní třeba láhev mléka či lízátko (jak jste si jistě všimli, hrdina v podstatě celou hru jen jí). I bludiště však není vždycky skoupé, takže se v něm tu válí život, támhle body, jinde zase nafukovací zařízení či kolo.
Projdete-li úspěšně 4 levely v jeskyních, postupujete do dalšího kola, džungle, kde potkáte další děsivá stvoření pohádkového světa, např. vychytralou opici, vážku (možná to byla i moucha, než jsem se v džungli stačil rozkoukat, byl jsem kaput). A tak dál . . . . a dál . . .
Pokud na Magic Pocket něco zaujme, tak je to bezpochyby úvod, zvláště úvodní skladba si nic nezadá se hudbou u Gods. Grafika, jak u intra, tak ve hře opdovídá opět vysokému standardu, který Bitmapové nasadili na herním trhu. Opět dokazují, že 16 barev je víc, než by kdo kdy čekal. Trochu zamrzí absence samplů v samotném bludišti, kde se ozývá pouze Yamaha, i když ty zvuky znějí nejvěrohodněji, jak to FM syntézou jde, přece jen to ještě není ono. Snad se v nějaké STE hře dočkáme.
Magic Pocket je bezpochyby, nejen i intrem, ale i herně lepší než Creatures i Eric. Můj osobní názor je však takový, že na Rodland stejně nemá, vždyť co víc si může člověk přát, než mlátit svými protivníky o zem za pomocí zvláštního magického paprsku, no ne??
HEAD