"Paní Ostinová, dejte do boxu vzorek pět. Myslím si, že tentokrát bude pokus zdařilejší. S ohledem na předcházející zkušenost vpravte objektu do těla jednotku opiralu."
"Pane profesore, musím vás upozornit, že tento kus je poslední a vykazuje nadměrnou agresivitu."
"Jistě, jistě, paní asistentko, buďte opatrná a nepoškoďte mu žádnou končetinu."
"Nemějte obavy, pane profesore, já už si nějak poradím."
Probouzel se velice pomalu. Mozek poznamenaný menším šokem pozvolna zapadal do svých kolejí. Ztracené myšlenky se mu postupně vynořovaly s určitým rozostřením, leč velice živě. Roztřeseným pohybem dlaní protřel zemdlelé oči ve snaze přimět víčka k běžné činnosti. Nebylo mu dvakrát nejlépe, droga kterou mu vpíchli, držela tělo v nucené zahálce. Snažil se alespoň prohlédnou tmu obklopující ho všude kolem. Nic. Vůbec nikde. Nebo že by snad, ano, tam vzadu daleko před ním. Vypadá to jako východ. Tenoučké proužky bělavého světla ho lechtaly na očních panenkách. Snad je to cesta ven, pomyslel si. Pryč z tohoto místa. Jistě, tam odkud přišel, se mu nevedlo o nic lépe, ale teď bude mít možnost to změnit. Snad ano. Musí. Netušil, jak se sem vůbec dostal a co sním zamýšlejí. Po té droze nebyl schopný racionálně uvažovat. Detaily nemohl ve své hlavě nikde vylovit, jen prázdnota. Na svůj dřívější pobyt nějaké vzpomínky našel, ale potom pusto až do této chvíle, kdy se probral z omamného spánku. Už se chystal vymanit z otupných pout vtíravé drogy a vstát, když se mu znovu podlomily nohy. Obrovská rána ho srazila na zem. Ještě několikrát to zaburácelo místností v šílené vibraci. Roztřásly se okolní zdi a jeho tělo se bezvládně zmítalo mezi stěnami. Po chvilce dunění a skákání vše utichlo. S hlavou přitisknutou k jedné ze stěn vystrašeně naslouchal. Kromě vlastního dechu a zrychleného tlukotu srdce nebylo slyšet nic. Ať to bylo co chce, je jasné, že odtud musí zmizet. Přitlačený ke stěně s obavou dalšího třesu plížil se zvolna k východu rýsujícího se v dálce.
"Ale, paní Ostinová, buďte opatrnější, nebo vás nechám vystřídat."
"Promiňte, pane profesore, už se to nestane."
"V to doufám. Pobídněte trochu to zvíře, ať můžeme včas zahájit pokus."
Uběhlo sotva pár minut, při kterých se zpotil tak, jakoby běhal pod rozpáleným sluncem. Sotva popadal dech. Sliny deroucí se mu z úst hltavě polykal nazpět. A pak se to stalo, bylo to dílem okamžiku. S vrzáním a skřípotem se otevřela stěna za ním. Prudké světlo okamžitě ozářilo celou chodbu. Prošedivělé stěny, stejné jako podlaha i strop, ještě více dodávaly výraz sklíčenosti a zoufalství. Jsem v pasti, povzdechl si. Aniž by dokončil předchozí myšlenku, mihl se mu před očima stín, vše následující se odehrálo velice rychle. Tyč široká jako stehno dospělého muže se vnořila do otvoru a neumělými pohyby ho udeřila do zad. A znovu. Stále ho tlačila vpřed. Se stejnou neurvalostí a lhostejností nad zbůsobenou bolestí. Bylo to něco tak bolestivého, že ho to donutilo k zoufalému úprku. Bolest zad byla přímo nesnesitelná. Nohy vláčel jen s obtížemi jednu přes druhou a dál. Nestačil si ani všimnout, že dvířka za ním opět zahalila tma. Běžel dál, jak nejvíce mohl. Stále vpřed za kuželem třpytivého světla.
"Zvyšte z pěti na deset jednotek. Jaký je stav nervové činnosti ?"
"Nervová aktivita vykazuje abnormální činnost, dvě desetiny stupně nad kritériem."
"Dobře, zaveďte signál B6 přes mozkové centrum, opatrně, dejte pozor na cévní paralýzu."
"Kód AHAKAL stimulační obvody zavedeny, srdeční oběh v normálu. Pokles nervové činnosti na žádná celá tři desetiny stupně nad hranicí kritéria, hladina trinukleónia na dvou třetinách."
"Uberte sakra dvě jednotky nebo nám chcípne jako posledně."
Ještě pár kroků a je venku. Sílící šelest v hlavě a zmítavé tiky v ruce už ani nevnímal. Byla tu jen nekonečná touha dostat se pryč. Pomalým loudavým krokem došel až na samotný okraj tunelu. To, co spatřil, mu málem vyrazilo dech. Chodba se totiž napojovala na další, zcela prosklenou, vedoucí do nějaké velké místnosti. Všechny šance na únik se rázem rozplynuly. Šílenost ukrytá někde hluboko v něm začala zlehka vystrkovat drápky a sunout se na povrch. Rozšířené chřípí a neovladatelné vlny potu mu zalily celou tvář. Zcela bez zájmu se dobelhal doprostřed velké místnosti. Ze stropu čnělo několik elektrod vzájemě propojených změtí kabelů. Při pohledu na podlahu zjistil, že stojí na kovové podlaze ve tvaru kruhu. Místy se tu daly rozpoznat skvrny, nepochybně od krve.
"No, to trvalo. Paní asistentko, snižte mu příkon z breefundiho syntezéru na minimum. Uvidíme, co to s ním udělá."
"Minimum dosaženo. Nastal pokles činnosti mozkového implantátu, teplota v normálu."
"Ukažte, no ano, to je ono. Zvyšte napětí a hoďte mi to na monitor prosím."
"Máte to tam."
"Ano, děkuji. Hm, hm, řekl bych, že tyto výpočty už za něco stojí. Podrobíme ho ještě vzevrubným scenováním a pak se uvidí. Spusťte to. Já se na něj podívám."
Sílící hukot mu zvedl zrak na elektrody upevněné na stropě. Jiskření a smrad spálené izolace proudil všude kolem. Jako šíp ho zasáhly paprsky silné energie. Nic. Nikde. Nikdo. Poslední, co spatřil, byly obrovské lesknoucí se krysí oči, zvědavě pokukující za skleněnou stěnou . . .
"To se dalo předpokládat. Nemá to smysl. Paní Ostinová, do záznamů napište, že toto zvíře nazývající se člověk po pečlivém přezkoumání nevyhovuje v současných podmínkách k jakémukoliv chovu. Zcela zásadně se zasazuji k jeho vyhubení. Je naprosto jisté, že nosiči převážné většiny infekcí jsou lidé a je tedy povinností všech krys na celém světě skoncovat s jejich chovem. Zítra mi to doneste k podpisu."
"Jak si přejete pane profesore."
"Mimochodem, paní Ostinová, nemáte chuť na šálek dobré kávy? Je to jedna z věcí, ve které se my, krysy, lišíme od lidí, že? ? ?"