Narsil č. 09

O chamtivém draku (od Marwina)

↑

O chamtivém draku

Sluníčko s trhnutím povyskočilo na kopec a zaťukalo na největší okno královského paláce. Nezaujatý pozorovatel stojící na blízkém kopci by se jistě podivil, proč se okna právě zde tak podezřele blýskají. Není to proto, že by jim královské uklízečky věnovaly víc péče než jiným, to rozhodně ne. Pravým důvodem je to, že jsou vyrobena z diamantu. Výskyt tak velkých diamantů by dnes jistě způsobil finanční krizi na burze, ale jsme přeci v pohádce. Takže zatímco se okna pokojně blýskají v paprscích vycházejícího slunce, v ložnici Jeho královského veličenstva zachmuřeně spí Filigranus X. Jeho zachmuřenému zjevu neubírá na impozantnosti nic, až na noční čepici a špunty v uších. Špunty jsou velké, gumové a slouží k tomu, aby se Jeho královská výsost v noci nebudila vlastním chrápáním. Pokud se rozhlédneme kolem královského zámku, spatříme kraj jako z reklamy na ukrajinské sušenky. Všude lesy, louky, pole a sem tam televizní anténa. Obyvatelstvo je pokojné a nemá proč být jiné. Pokud k tomu má důvod, je dokonce i přátelské. Hlavní část obyvatelstva tvoří klidně žijící sedláci, měšťané, několik formanů a vorařů. ŕeky v kraji nejsou, a proto je řemeslo vorařské ve zvláštní oblibě. Vyjímku tvoří snad jen bývalý cestář Málek, který byl tak nespokojen se svým povoláním, že se pustil do vynálézání parního válce.

Dopustíme se malé indiskrétnosti a nahlédneme do králova snu. Král nespí pokojně a je to poznat i v jeho snech. Hemží se velkými tlustými a zelenými draky s tučnými konty, která pochází z krutě sužovaných království. Není se co divit, právě jeden takový přistál včerejšího večera přímo doprostřed královských lesů. Tenhle drak není drak ledasjaký a nepřistál v králových lesích jen proto, aby sbíral houby. Je to mezi všemi draky vyhlášený drak Sudovař zvaný nepřenosný. A protože je to drak moderní, nepoužívá metody konvenční, ale vlastní. Už neunáší princezny do svého smrdutého doupěte, jak taky, když má klimatizaci, ale žádá za ně výkupné, či jak sám říká "princezné". Spočítal si totiž, že i při značné hojnosti princezen by se mohlo po čase stát, že budou všechny sežrány. Proto raději schrábne princezné a princezny se mu pak hrnou samy.

Narsil STORY1 – obrázek 1

Král Filigrán X. je tedy zmítán pochybnostmi, chamtivostí a nakonec i láskou ke své jediné dceři Leontýně. Má býti sežrána či nemá býti sežrána (viz. Hamlet - já to stejně lepší nevymyslím)? Od minulého princezného sice už uplynula řádka let, ale královský deficit se nevzpamatoval ani z něj. Natož nové, to by znamenalo pád krále a kdovíco dál - třeba ponížení, bídu, falešný soucit. Kdo ztratí království, ztratí i přátele (vždyť to znáte). Takové myšlenky se honí královi hlavou a my mu je nezávidíme. Co třeba nějaký hrdina? A co tomu řeknou ochránci přírody, když toho draka zabije ? Ale co tomu řeknou ochránci lidských práv, když drak zabije hrdinu, no? A pořád lepší než nic. Tak to zkusíme, co? Tak jo!

No a bylo ohlášeno do všech čtyř světových stran, že kdo království od zlého draka vysvobodí, ten část království dostane, pár dobrých rad do života a princeznu za ženu (co s ní, když už bude zkompromitovaná). To vše okamžitě a bez dlouhých caviků. Tak.

Zatím v blíže neurčené vesnici náležící k sousednímu království se za pecí povaloval Dříkoň. Dříkoň byl vždycky ze všech nejchytřejší, což ovšem věděl jen on sám. Od mládí byl na práci levý, a protože byl tak chytrý, ani do učení se mu moc nechtělo. Až jednoho dne se jeho otec naštval a pravil : "Sthejně z thebe nhic nebhude, tak běž haspoň dhělat programátora.". I stalo se, Dříkoň se dál válel za pecí, ale do otevřené trouby si postavil monitor, klávesnici dal pod hlavu a myš strčil do gumáků. Semtam něco naprogramoval, a protože nebyl na hlavu padlý i nějáký ten tolárek se přikutálel. Dříkoň je všechny pečlivě schraňoval, aby si mohl koupit lepší pec a tak. Ale že nebyl lakotný, i otci pár zlatých dal na přilepšenou a hned bylo doma veseleji. Tak jim život radostně plynul, vždycky přes zimu vypálili nějakou tu Motorolku (68000 %), aby jim bylo u srdce tepleji, zalezli do pece a bylo.

Mezitím se v královském paláci vystřídalo mnoho nápadníků. Každý chtěl draka něčím ohromit, ale většinou to špatně dopadlo. Tak například jeden starší pán s lysým temenem, bradkou a cvikrem se rozhodl zastrašit draka a začal mu vykládat, kolik má doma hrozně zlých a strašných dobrmanů a že je musí velmi držet, aby se nevrhli na nejbližšího draka, o kterém uslyší. Sudovaře to po chvíli začlo nudit a právě ve chvíli, kdy starý pán líčil, kolik mají psi hlav, mu ukousl nohu. Leontýna začla z nouze číst existenciální autory, když už má umřít, ať to má aspoň podložený. Poslední hrdina byl psycholog, který se snažil Sudovaře zmást různými žvásty o orální povaze jeho aberace vzhledem k jeho matce, která jsouc sežrána sama sebou byla nejzářnějším příkladem sadomasochismu v dračích dějinách vůbec. Sudovař si odkrknul a psycholog se odporoučel do psycholožího nebe, kde má kdekdo komplex božskosti. Není těžké si představit, že Sudovař byl značně naštvaný neplodným čekáním a poskytl králi poslední šanci - do zítřka.

Král celou noc strávil zaháněním žalu, takže ještě ráno si nebyl stále jist svým rozhodnutím. Leontýna stojíc před zrcadlem si docela libovala, jak pěkně jí to sluší. V celém království proteklo hodně slz a ještě víc vína a kdekdo naříkal na draka, daně, ženu, muže, děti, rodiče a život vůbec. I Dříkoňe se to nějak dotklo, zvedl se teda z pece, vzal krabici, co stála v koutě, a šel na draka. Ne že by měl nějaké ambice ohledně princezny, ale rozhodl se, že bude slavný. Ono být slavný má spoustu výhod, kdekdo je k vám slušný, pomůže s tím či oním, semtam zaplatí pivo. A pak si říkal, že by to nebyl špatný námět na počítačovou hru, že by si to každý koupil, když to ten autor sám prožil. Tak si to pěkně rozmyslel a šel.

Každý klasický hrdina by se vybavil mečem, helmou, brněním, koněm či nějak podobně. Ne tak Dříkoň. Ten koupil nějakou bižuterii, aby princezně udělal radost, a v druhé ruce nesl krabici. Ta krabice, co nesl, byla taková středně veliká, nebyla ani moc těžká, taky ji nesl jen jednou rukou, a čouhaly z ní nějaké dráty.

Nyní Tě musím, má vážená čtenářko (,-i,-e - jak mám sakra vědět, kdo to čte), upozornit, že přijde dramatický okamžik, tady se všechny postavy setkají a přijde dějové vyvrcholení. To jen tak pro zajímavost.

Dračí doupě leží pod kopcem. Jeho okolí je pošmourné a depresivní. Všude se válí shnilé listí, větve, lidské kosti a dračince. Nálada podzimního jitra plně odpovídá scenérii. Vítr už ani nefouká a zhnuseně odletěl někam na jih. Sluníčko se šklebí na kolemletící mraky, takže ani není vidět a měsíc tady zrovna vůbec není. K dračímu doupěti vedou hnedle dvě cesty, jedna od královského zámku, po které přijíždí kočár s králem, princeznou a několika sluhy. Ta druhá vede z lesa a jde po ní Dříkoň..

V okamžiku, kdy kola kočáru uvízla v bahně před Sudovařovým doupětem, přitočil se ke kočáru Dříkoň a povídá:

"Pane králi, drahá princezno i všichni ostatní, hned jak jsem se doslechl o vašem hrozném neštěstí, neváhal jsem a pospíchal zachránit princezně život. Dejte mi pět až deset minut a vše bude hotovo.".

Král mu s nadějí v hlase odvětil:

"Jen se čiň statný skaute, těch pár minut nás nezabije".

Když Dříkoň vešel, drak si právě čistil zuby, protože i draci si potrpí na etiketu. Když se Dříkoň podíval na Sudovaře, trochu se zalekl. Ale ne moc. On takový drak není moc pěkný na koukání, to mi věřte, já už jich pár viděl. Sudovař se zašklebil, horní čelist jak víko od rakve a zachrochtal :

"Chachá, posílají mi předkrm, no jen pojď dál, milý hochu.".

Tady mi promiňte malý exkurz do drakologie, často neprávem opomíjené disciplíny. Totiž draci mají velmi rádi své oběti, skutečně. Oni je žerou s moudrou dobrotou a chápavým pohledem. Až v minulém století na tento evidentní fakt poukázal nějaký doktor Freud, který ho však použil ve svých pochybných hypotézách velmi obskurním způsobem. Šarlatán. Ale zpátky k drakologii, takže přísloví "Já bych tě láskou sněd", je dokladem společných dračích a lidských dějin.

A pohádka pokračuje. Jelikož se Dříkoň předkrmem stát nechtěl, rychle vykřikl : "Počkej, počkej, Sudovaři, rád bych ti něco ukázal.". Sudovař se trochu podivil, pokrčil hlavu na rameno, zamžoural pravým, levým, potom oběma očima, nakonec zívl a povídá :

"No co, hlad ještě nemám, tak povídej. Ale rychle.".

Dříkoň rychle vytáhl z krabice počítač, monitor, zapojil všechno do sítě, zacvakal vypínačem, obrazovka se rozzářila nápisem :

"Centrální evidence Pohádkové pojišťovny

Jméno : Leontýna Filigránová

. .

. .

. .

. .

Sudovař si nasadil brejle, chvíli se na monitor díval, pak zařval vztekem a vylítl ven jak z pekla. Cestou ještě sežral jednoho poustevníka, co se camral kolem, a zmizel jak vajgl v kanálu. Dříkoň si sbalil fidlátka, vylezl ze sluje, otevřel dvířka kočáru a povídá králi :

"Úkol jsem splnil. Tak si jdu pro nevěstu."

Král vyvalil oči, cosi zadrmolil, pak si odkašlal a důstojně pravil:

"Je tvoje, drahý synu. Ale jak si to dokázal, koně nemáš, brnění nemáš ba ani meče u tebe nevidím!? "

Dříkoň se pousmál a odvětil :

"Nebylo nic snazšího, jenom vědět, že jste zapomněl zaplatit před třemi roky princezně životní pojistku. Takže Leontýnin život neměl cenu ani dukátu. K tomu že Sudovař je ohromný hamoun. Ale to už je za námi, jdeme slavit."

A byla veliká slavnost, kde se sešla celá zem, všichni pili, hodovali a pili a hodovali. Všichni tam byli, ba dokonce i doktoři ze záchytky. A novomanželé byli tak šťastní, jak pivo v půlitru a král ještě víc. Tak to vše hezky skončilo. Ale příště to napíšu jinak a líp.

Marwin